Biřmování

Zítra přijede pan biskup na biřmování. Snad je vše řádně připraveno, aby to mohlo v pořádku proběhnout, promýšlí ještě večer před usnutím otec Matěj zítřejší slavnost. Sedm křesťanů přijme v plnosti dary Ducha svatého. Jak se učili, budou dospělými křesťany. Ovšem někteří už přijímají tuto svátost v dost pokročilém věku. Za komunismu se báli veřejně k víře hlásit, pak si přišli zase už příliš staří.

Sedm biřmovanců přijme sedmero darů Ducha svatého. No není to nádherná symbolika. Také je učil, že se stanou bojovníky pro Krista. Zavírá oči a vidí těch sedm pomyslných vojáků, novou údernou Kristovu jednotku. Po pravdě řečeno, nejen po fyzické stránce, ale také, a to především, i po té duchovní a náboženské stránce, mu přijdou spíš jako zdecimovaný hlouček mrzáků a lidí s nejrůznějším postižením.

Někdo je příliš vlažný. Jiný je zase až téměř fanatický, ale bez hlubších znalostí, takže svou snahou víru sdělovat druhým evangelizaci víc škodí, než prospívá. Jeden kulhá, obrazně řečeno na levou nohu, jeden na pravou. U žádného odvodu by nikdo z nich neslyšel větu: Schopen, odveden. Kdesi v hlavě se mu ozývají výčitky svědomí: Matěji, Matěji. Cos mi to připravil za armádu? Jak s tímto plukem mám zvítězit?

Propadá se do neklidného spánku a ve snu vidí svých sedm bojovníků a v jejich čele kráčí on, otec Matěj. Belhají se ulicí, kulhají, jsou neupravení, zpocení, zaprášení a hlavně unavení. Rozhodně nevypadají na úderné vojsko, které je odhodláno vyrazit ke zdrcujícímu útoku.

Potom se objevil na scéně nepřítel. Nejprve zákopy a pušky. Potom stará bitevní letadla, která se postupně měnila v nadproudové stíhačky, bombardéry a bezpilotní letouny. Do toho řev tanků a obrněných vozů. Následovalo cosi, co občas zahlédl u mládeže v těch jejich počítačích, zřejmě nějaké laserové zbraně či ohnivé meče.

Znovu pohlédl na tu svou, či vlastně Kristovu armádu, a rozklepala se mu kolena a poklesla brada. Co jsem to jenom udělal? Proč jsem je nepřipravil nějak lépe na to, co je čeká. Proč jsem každému z nich nepořídil aspoň pořádný samopal?

Za první údernou linií nepřítele se objevil sám obrovský Goliáš, celý v brnění, tak jak ho měli kdysi nakresleného v dětské učebnici biblické dějepravy. Začal se zvětšovat a zvětšovat, až vyplnil celý obzor a zastínil i slunce, takže nastala tma po celé zemi. Podíval se na armádu pod vedením Matěje a dostal záchvat smíchu.

Jasně, už vím, co udělám. Zabiju ho prakem, jako to udělal David. Podívá se na svou pravou ruku a v ní vidí prak. Tak šikovný kamínek, odvahu a přesně mířit. Kamínek! Kde vzít kamínek? Asfalt, beton, železo, v nejlepším případě chodník ze zámkové dlažby. Občas pár odpadků nebo pohozené nedopalky cigaret, ale těmi Goliáše nezabije.

Zpocený se probudil. Je čas vyrazit do kostela ještě připravit věci na mši a zkontrolovat, zda je vše tak, jak má být. Kostel se postupně plní lidmi a konečně přijíždí i pan biskup. Otec Matěj ho vítá u vchodu a pak s ním prochází kostelem. Pan biskup žehná věřícím, občas někomu podá ruku nebo pohladí dítě.

"Jakpak se jmenuješ?" zeptá se malé holčičky.

"Nola, já jsem Nola," odpovídá mu a maminka dopřesňuje: "To je naše Norinka, Nora, ona ještě neumí R."

Asi čtyřletý chlapec vedle ní se ohlásil sám: "Já jsem David. Chceš kamínek?" a otevřel napřaženou dlaň a v ní měl překrásný oblázek.

"A ty mi ho dáš? Zeptal se biskup.

"Jasně, na!"

"Tak Pán Bůh zaplať," poděkoval způsobem, který asi klučina příliš nechápal. Chvilku biskup nevěděl, kam s nečekaným darem, aby si uvolnil ruku na další žehnání přítomným věřícím. Potom oblázek podal nenápadně otci Matějovi a řekl mu do ucha: "Něco s tím udělejte."