Hugův katechismus


Náboženství se přežilo

Máme pro vás opravdu radostnou zprávu (cizím slovem "evangelium") - náboženství se přežilo. A to i přes to, že ti, kteří zřejmě mají v náplni práce toto všude, všem a za všech okolností říkat, si toho - díky přílišné vlastní horlivosti - mnohdy zřejmě ani nevšimli.

Vyjděme ze samotného slova "náboženství". V dobách před naším letopočtem lidé spoustě věcem nerozuměli (což o to, to my dnes také). Domnívali se, že jejich život plně závisí na nějakém bohu nebo celé soustavě bohů. Možná nějaké zrnko pravdy v tom bylo, ale... Teď to nejdůležitější.

Chápali situaci tak, že je třeba tomuto bohu nebo bohům toho co nejvíce obětovat, abychom si ho/je naklonili. Vždy to nejcennější - část úrody, zvířata, ale i děti, panny atd. Také ze sebe mu dávat maximum - hluboce se mu klanět, odevzdat mu svou vlastní vůli, zapomenout sám na sebe, odříkání, posty, příliš nedivočet...

Co to znamenalo? Nic mi nepatří, nic nejsem, nic neznamenám. A to málo, co snad mám, odevzdávám bohu. Odtud ono "NA-BOŽE", následně tedy celý systém "ná-bože-nství".

Potom, kolem roku nula, přišel borec, který říká: "Blbost. Jste slepí, nebo co? Bůh tu je, to ano, ale to On naopak dává všechno lidem - každému člověku osobně. A s láskou mu říká: na-člověče, užívej si to v radosti."

Od té doby je možné mluvit jedině o nadšení z onoho "NA-ČLOVĚČE", pokud bychom to chtěli popisovat, tak o systému "ná-člověče-nství".

No, není to úžasné?

Neomezená láska - každý s každým

Úkol "popsat" Boha je nejen obtížný, ale hlavně nesmyslný, protože nemožný. Je to tajemství. Jasně, teď si mnozí řeknou: Čemu se chce někdo vyhnout, protože tomu pořádně nerozumí nebo to zavání nesmyslem, tak to nazve "tajemstvím" a je to vyřešené. V podstatě to je také někdy pravda. Ale nicméně se pokusíme alespoň něco z "fungování" Boha naznačit, protože to je pro další lekce důležité. Ostatně ale . tajemstvím se nevyhneme a je důležité to vzít na vědomí.

Bůh se nám dává poznat ve třech základních rovinách. Možná je jich víc, ale tyto se zdají zatím nejdůležitější.

Bůh-rodiče byli na počátku všeho. Všechno připravili pro svou rodinu, kterou hodlali založit - rodinu svých (Božích) dětí. Připravili pro nás útulný domov, Zemi. Když jsme se pak jako lidstvo dostali do puberty a byli jsme schopni popírat téměř vše, co pro nás Bůh-rodiče udělali, rozhodli se nám pomoct. Puberťák nepřijímá rady od rodičů, ale od vrstevníka.

Bůh-rodiče nám proto poslali Boha-dítě, aby nám vše znovu vysvětlil z pozice nám rovného. A co na to my, lidé? Vyslechli jsme si ho, někteří to pochopili a následně pak i písemně zachytili. Ale právě představitelé klasického pojmu "ná-bože-nství" vzali tohoto Boha-dítě a zavěsili ho potupně mezi zemi a nebe s výkřikem "NA-BOŽE"! Odevzdáváme ti ho. Nemáme zájem. A on tak mezi zemí a nebem, mezi lidmi a Bohem, zemřel. Následně se vrátil k Bohu-rodičům. My o něm ještě blíže pojednáme později.

Po poradě Boha-rodičů s Bohem-dítětem bylo rozhodnuto, že nastoupí třetí Boží rovina a to Bůh-v nás. Chápali, že když pochopíme i třeba jen malinké kapičky z toho, co ví Bůh o nás, způsobí to výbuch v nás. To je právě ten Bůh-v nás.

No, není to úžasné?


Já jsem Bůh

Řekli jsme si, že jedna z rovin Boží existence je Bůh-v nás. Z toho plyne, že já se stávám adoptovaným Božím dítětem, stávám se Bohem. Když jsem adoptované dítě - tak přímo mě osobně Bůh-rodiče berou na vědomí a v jejich kartotéce dostávám přesné, zcela originální jméno, které nemá nikdo jiný. Tato kartotéka se nazývá Děti naše adoptované (DNA).

Jestli tedy mám tu úžasnou výsadu být přímo Bohem, tak se zcela automaticky dostávám do roviny, kdy se účastním na onom "na člověče", podílím se na systému "náčlověčenství". Nemusím čekat na nějaký další pokyn shora, mám svou vlastní zodpovědnost, mám své vědomí (s-vědomí) a zodpovědnost za své činy.

Podstatou náčlověčenství je tedy plně se zajímat také o člověka. Sdělovat mu něco z toho, co jsem pochopil o Bohu-rodičích a Bohu-dítěti. V každém z nás jsou jiné kapičky poznání Boha-v nás a je tedy namístě vzájemně se o-Boha-covat.

V neposlední řadě pak z náčlověčenství (díky tomu, že já jsem Bůh) plyne má schopnost pomáhat druhým v nouzi. Dostal jsem citlivost pro vnímání toho, čím mohu druhým prospět a co naopak dávají oni mně. Jedná se o sociální (vzájemnou) lásku rozdávající a přijímající dary (charita).

To není nějaká moje povinnost. To je nesmírná výsada plynoucí z toho, že mě Bůh-rodiče adoptovali a že na mně realizovali jednu z rovin svého Božství, kterou jsme nazvali Bůh-v nás.

No, není to úžasné?


Společenství Bohů

ž jsme si řekli, že Bůh se projevuje ve třech rovinách. Bůh-rodiče jsou pro nás obtížněji pochopitelní a nemůžeme je vidět. Bůh-dítě vzal na sebe lidskou podobu (Ježíš) a lidé se s ním mohli stýkat, dotýkat se ho, naslouchat mu. A Bůh-v nás z nás dělá Boží děti, takže také Bohy.

Vytváříme společenství Bohů, nazýváme to "církev". Je logické, že může být pouze jedna jediná skutečná CÍRKEV, i když existuje množství dílčích "pod-církví". Je poněkud matoucí, že se tyto skupiny nazývají přímo "církve", ale ony to zle nemyslí. Je to jen jazyková nepřesnost.

Někteří lidé si kladou otázku, kdo všechno do církve patří. Je naprosto neudržitelná teorie, že jsou to lidé, kteří byli pokropeni kapičkami vody (křest) na znamení, že kapičky Božího poznání jsou v nás. Při křtu dospělého se dokonce vyžaduje, aby on sám napřed prokázal ony kapičky Boha v sobě, aby mohl být také z vnějšku pokropen kapičkami vody (pokřtěn). Je tedy pravděpodobné, že do církve patříme všichni, protože je naopak velice nepravděpodobné, že by Bůh - absolutní Láska, někomu řekl, že on jeho dítětem nebude.

Ostatně tuto teorii potvrzuje sám Bůh-dítě, když říká, že cokoliv jsme udělali komukoliv, udělali jsme samotnému Bohu. Takže počítat Bohy je svým způsobem nesmysl, protože každý z nás se stává Bohem a my díky církvi, která všechny zahrnuje, se stáváme společenstvím Bohů.

Přesto všechno to nic nemění na skutečnosti, že to vše a ve všech je jeden jediný Bůh, který se projevuje ve třech rovinách: Bůh-rodiče, Bůh-dítě a Bůh-v nás.

No, není to úžasné?


Potřebujeme nějaké razítko?

Potřebujeme si potvrzovat úředně, že Bůh je v nás? Sice se nabízí odpověď, že to není potřeba, protože Bůh-rodiče nás mají tak jako tak rádi. Ale oficiální křest je něco jako naše odpověď na jejich lásku. Jako bychom veřejně prohlašovali: Také vás milujeme. A to je nejen slušné, ale především my to potřebujeme vědomě vyslovit (vyjádřit).

V jednu dobu se někteří domnívali, že bez křtu to nejde. Z toho vzniklo pak křtění novorozeňat stůj co stůj. Ale pak vyvstávaly otázky: Co když to někdo nestihne, protože umře při porodu? Co když někdo umře během přípravy na křest? Co když navíc zemře mučednickou smrtí? A hledaly se odpovědi: to je velká zkrátka zodpovědnost rodičů, křest touhy, křest krve, polo-nebe pro nikoliv vlastní vinou nepokřtěné atd. Otazníky mohou být také kolem toho, zda křtít nemluvňata, nebo spíš až dospělé, zda polévat, nebo koupat, jak důsledná má být příprava čekatele nebo rodičů a další.

Všechny tyto spekulace jasně vyjadřují malou víru v absolutní nepodmíněnou lásku Boha-rodičů. Oni nepotřebují naše krkolomné konstrukce, aby nás mohli milovat. To my jim také chceme veřejně vyjádřit svou lásku. A pokud to z nějakého důvodu nestihneme zde na zemi, tak jim to rovnou řekneme tváří v tvář po smrti.

Pokud jsme byli pokřtěni jako nemluvňata, cítíme potřebu se přihlásit radostně k Bohu-rodičům také osobně a vědomě. Potvrdit jim i před ostatními, že si vážíme jejich něžné lásky a chceme neohroženě o tomto našem vztahu svědčit (biřmování). Pokud jsme křtěni v dospělosti, jsme zároveň i biřmováni (2 v 1).

Nebo možná mnohem šířeji - všichni v jednom. Já, Bůh-rodiče a společenství těch, kteří si uvědomují, že je Bůh-v nás, společně oslavujeme v Bohu-dítěti. Je to tak trochu zase tajemství, ale některým tajemstvím se skutečně vyhnout nelze.

No, není to úžasné?


Rodinné rituály a radostné mejdany

Byl by náš vztah k Bohu-rodičům velice podivný, kdybychom se jednou k nim slavnostně a veřejně přihlásili a potom už netoužili s nimi dál tento vztah rozvíjet. Dokonce bychom se s nimi ani nesetkávali, neprožívali s nimi své radostné chvíle, nesvěřovali jim své starosti a společně s nimi také neoslavovali (třeba Vánoce, kdy Bůh-dítě přišel na naši zemi, Velikonoce, kdy se Bůh-dítě naším nepochopením vrátil k Bohu-rodičům či den radosti a díků-vzdání za skutečnost, že je Bůh-v nás).

Všechna tato setkávání s Bohem-rodiči, to, že se jim se vším svěřujeme, děkujeme za Boha-dítě a také mlčky nasloucháme jejich radám, se zpravidla nazývá modlitba. Někdy také meditace či koncentrace, což má stejný slovní základ - návrat ke středu (medium, centrum). Je to totiž naše "vycentrování" se na Boha-rodiče, kteří nám dávají úplně vše a jsou centrem všeho. Pokud kolo nemá střed, na který by bylo možné ho vycentrovat, tak prostě neexistuje, stává se nesmyslným pokusem blázna.

Podobně nesmyslné se zdají i snahy těch, kteří vytváření rodinných vztahů s Bohem-rodiči nebo vytváření láskyplného a útulného domova s nimi, považují za svou povinnost. Je to jako kdysi šířená teorie "manželské povinnosti", kdy se zpravidla znásilnění ženy (nebo i obráceně) považovalo za Bohu-libý čin. Dnes nám z toho běhá mráz po zádech stejně jako při představě, že musíme tehdy a tehdy projevit svou lásku k Bohu viditelným činem. To jsou ještě dozvuky "náboženství".

Radost z toho, že máme tak skvělé rodiče, pak taky násobíme pravidelným společnými oslavami s ostatními. Zpravidla v neděli. Zažíváme tak, že nejsme sami, že máme fajn sourozence, kteří také milují naše rodiče a společně s nimi a s Bohem-dítětem jim děkujeme za vše.

No, není to úžasné?


Když se nedaří

Bůh-rodiče nás milují, my máme rádi je a také všechny naše sourozence a život je krásný, radostný a úžasný. Jenže nemá cenu si něco nalhávat. Ono to tak vždycky úplně pravda není. Druzí kolem nás dělají spousty různých chyb, že naprosto nechápeme, jak je to vůbec možné a že jim to samotným není trapné. Bůh-rodiče se nám často jeví kdesi v nedohlednu. Dokonce nastanou chvíle, kdy si i my, ač velice neradi, přiznáme, že také nejsme dokonalí.

Je dobré správně rozlišovat. Není žádná tragédie na naší cestě občas zakopnout, chybou by bylo nevstat a nejít dál. A to i s vědomím, že to nebylo zakopnutí. Přece nebudeme vzdávat cestu kvůli pár odřeninám.

Jindy se nám možná poštěstí šlápnout do hovna a ostatní se nám nápadně či nenápadně vyhýbají. Nechtějí s námi mít nic společného. Ale i to je cenná zkušenost. Pečlivě si očistíme boty a vesele kráčíme dál.

Jak jsme už řekli, i my děláme chyby, i když to velice neradi přiznáváme. Ovšem dokud se sami sobě nedokážeme zasmát, tak ten problém máme uzavřený v sobě a on tam hnisá. A i když to nemusí být navenek vůbec znát, ničíme si zdraví nebo dokonce ohrožujeme svůj život.

Buďme především k sobě samotným pravdiví. Nebojme se otevřeně vše svěřit Bohu-rodičům. Vždyť oni nás bezmezně milují, ať jsme třeba po kolena v hnoji. Potom to vše před někým nahlas vyslovme. Je to proto, abychom to konečně sami od sebe slyšeli. Další člověk je u toho kvůli tomu, že zastupuje Boha-rodiče. On nás také ujistí, že vše je odpuštěno. Pak můžeme vstát. Umyti od žumpy a hnoje vykročit dál s plným vědomím, že Bůh-rodiče nás opravdu nikdy neopustí.

No, není to úžasné?


Společenství stolu

Už jsme mluvili o tom, že je radost setkávat se s Bohem-rodiči a svěřovat jim své radosti i obtíže. Skvělé je také setkávat se s ostatními. Jeden za způsobů je nedělní společná oslava radosti z toho, že máme tak vynikající rodiče.

Je to mimořádná hostina, na které se děje mnohem víc, než že se sejdou kámoši nebo že si přečtou povídání o Bohu-dítěti nebo dopis prvních křesťanů. Dostáváme se opět k tajemství. Jak už jsme si říkali, víra by neměla všechno, čemu nerozumí, nazvat "tajemství" a tím to mít za vyřešené. Všem také by se neměla bát toho, že skutečně tajemství také existují.

Tato setkání nám mají připomínat poslední večeři Boha-dítěte (Ježíše) se svými kamarády. Potom byl zástupci vlastního národa, především snahou předních duchovních, zajat, odsouzen a pověšen mezi nebe a zemi, aby tak trvale nebe se zemí propojil. Při této poslední večeři nám slíbil, že pokud budeme si společně tuto večeři připomínat, bude on mimořádným způsobem s námi, on sám bude naším pokrmem a nápojem. Reálně se to nedá vysvětlit, tedy ani pochopit. Takže skutečně nemá cenu se o to nějak křečovitě pokoušet.

Problémy však občas nastávají s tím, že se někteří snaží nastavovat kritéria toho, kdo na tuto hostinu smí. Respektive kdo smí na této hostině něco jíst nebo pít. No, není to trošku zvláštní. Strava jako odměna "nejlepším" (a kdo to určuje), ne jako posila na další cestu?

Navíc se situace ještě trochu znepřehlednila tím, že je příliš "přehledná". Na hostině jsou hodovníci usazeni jako v kině nebo divadle. Na jevišti pak je stůl, kde jeden člověk ve zvláštním kostýmu jí i pije, ostatním (vybraným) pak nabídne jen jídlo bez nápoje. Zkrátka a dobře, původní společné hostině kolem jediného stolu se to příliš nepodobá. Proto když na tuto slavnost zavítá někdo neznalý, tak význam jen těžko pochopí, zvlášť když započteme i jakousi podivnou obtížně srozumitelnou řeč.

My lidé se vždy do všeho přirozeného a krásného zdánlivého chaosu života snažíme vnést pořádek a řád, abychom mohli pak trestat ty, kteří ho nedodrží. Ale i přes tato naše různá snaživá pokroucení původní situace nás Bůh-rodiče stále bezmezně milují a Bůh-dítě na těchto setkáních zcela jistě je, abychom si znovu uvědomovali, že On je také Bůh-v nás.

No, není to úžasné?


Nemoc

Známé pořekadlo praví: "Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jediné". Svým způsobem je to pravda. Ale skutečně jen svým způsobem. Otázkou je, kdy je člověk skutečně nemocný. Vyjadřuje slovo nemoc, že dotyčný nemá v rukou moc? Nebo když má rakovinu či následkem úrazu nebo mozkové příhody ochrnul? Nebo když mu nefunguje duševní zdraví? A máme mít na mysli jen psychiatrická onemocnění, nebo naopak skutečně onemocněné duše? Vezměme si třeba situace, kdy někdo při své sebestřednosti zapomíná nebo odmítá setkání s Bohem-rodiči, pohrdá ostatními, kteří se radují z toho, že je Bůh-v nás a myslí si, že on jen sám v sobě bohem. Obráceně historie i současnost zná spousty objektivně "nemocných", kteří přes svou chorobu (nebo často i díky ní) dělali a dělají opravdu mimořádné skutky a jsou skuteční andělé na naší zemi.

Často se někdo ptá, jak se mohou Bůh-rodiče na to či ono dívat. Jak se dívá máma na své dítě, které se učí chodit a soustavně padá? Není ovšem jiná možnost, jak se to naučit. Některý lék má nepříjemné vedlejší účinky, ale v důsledku uzdravuje. Bůh-rodiče mají větší nadhled než my. My vidíme vytrženou souvislost, která se děje v konkrétním místě a konkrétním čase. Oni vidí, ve všech souvislostech a z nadhledu, jak to "dopadne". Nechávají nás prožívat velmi bolestně konec prvního zamilování, abychom se postupně naučili skutečný hluboký a pravdivý vztah jak mezi sebou, tak mezi námi a nimi.

Když nás v životě něco bolí příliš nebo se nám zdá, že nás brzo zavolají Bůh-rodiče přímo k sobě, můžeme být rozpačití. To je docela normální. Proto se o tom potřebujeme sdílet s dalšími. Uvítáme také, když nás někdo drží za ruku, ujistí nás, že všechny naše životní přehmaty jsou zapomenuty, že Bůh-rodiče nejen o nás ví, nejen že nás nesmírně milují, ale také že vše mají pod kontrolou a není se čeho bát.

No, není to úžasné?


Faráři?

Zásadní otázka: Potřebujeme vůbec faráře? Jednoduchá a jednoznačná odpověď: Určitě ano! Mnozí možná namítnou: však se na ně podívejte! Někdo z nich je na peníze, někdo na krajky a ceremonie, někdo na přední místa na oslavách. Možná doplníte i ještě horší chyby. Ale i přesto je rozhodně potřebujeme. Bůh-dítě si vybral také několik osob, kterým dal za úkol pečovat o ostatní s nezměrnou láskou. A co udělali oni? Hádali se, kdo bude výš postavený, styděli se za něj, zapírali ho, zradili, nevěřili kolegům, že se s ním setkali, měli strach.

Kvůli tomu, že nějaký řidič autobusu nabourá, nemůžeme říct, že nepotřebujeme řidiče autobusu. Nikdo nejsme bez chyb a stát se může leccos. Samozřejmě, chyba jednoho řidiče může způsobit i smrt několika lidí. Řidič autobusu si musí uvědomovat, že je řidič autobusu, to znamená, že má obrovskou zodpovědnost nejen za pasažéry, ale i všechny kolem, a podle toho se chovat. A musí si také uvědomovat, že je řidič autobusu a ne ředitel autobusu (nebo zeměkoule). Ale protože víme, že naprostá většina je zodpovědná, nastoupíme bez větších obav znovu do autobusu.

Ale zpátky k farářům. Oni nám připomínají nesmírnou radost. Máme ty nejfantastičtější rodiče na světě: Boha-rodiče. Bůh-dítě nám o této radosti vyprávěl a teď to dělají oni. Aby nikdo z nás nezapomněl, že je Bůh-v nás. Oni nás doprovází v těžkých i radostných chvílích našeho života.

No, není to úžasné?


Manželství

Manželství je taková speciální libůstka Boha-rodičů. Oni chtěli, abychom je mohli taky tady na zemi zahlédnout, i když si to většinou v tu chvíli ani neuvědomíme. Prostě udělali nás jako muže a ženu s tím, že pokud se muž se ženou v totální lásce po všech stránkách úplně spojí, tak budou jejich obrazem. Obrazem samotného Boha. S vědomím plného dávání i naprostého přijetí, s jistotou, že jsme milováni a můžeme naplno milovat. S alespoň kratičkým zábleskem oslňující radosti a štěstí. A také s plodivou silou.

Je snad k tomuto ještě třeba něco dodávat?

No, není to úžasné?


Je to nesmírně (a i tak trochu tajemně) úžasné. Máme pořád za co děkovat a z čeho se radovat.


KONEC