Čtvrtý oříšek

Jmenuju se Honza Princ. Už se šourám jen pomalinku o hůlce a třesoucí se rukou mám problém si zapnout nebo rozepnout kabát, i když mi mladí schválně koupili s velikými knoflíky a to jen se třemi. Ale většinou je raději ani nezapínám. Byl bych nerad, kdyby si někdo všiml, že mi to jde tak pomalu. Jak bych potom vypadal.

Na zájezdy pro seniory ale jezdím rád. Karel se Standou sedí na sedadle přede mnou, já mám dvousedačku jenom pro sebe. Jezdíváme spolu "na lov". V autobuse jsou vždy také nějaké ty "baby" a touhy nekončí odchodem do penze. Ovšem pravda je, že zatímco se snad sice nikdy nezmenšují touhy, neplatí totéž o možnostech. Proto Karel našim výletům říká "lovy beze zbraní".

"Máš přes uličku pěknou koroptvičku," otáčí se ke mně Standa a hlasitě šeptá mezi sedadly.

Karel už moc neslyší: "Cože, Honza nevzal borovičku? To neříkej ani ve srandě."

"Mám, mám, to bude jízda," odpovídám v podstatě oběma zároveň. Karel to pochopí tak, že nebudeme na suchu, Standa, jak ho znám, spřádá poměrně nemravné a naprosto nereálné plány. Já se pokouším vyndat a otevřít placatici, ale ruce nějak neposlouchají.

Otáčím se na zmiňovanou koroptvičku. Její silné brýle jsou na mě zaostřené jako dalekohled. Snad si nevšimla, jak mi to nejde. Nenápadně se snažím flašku dát na sedadlo vedle sebe a tvářit se, jako by se nic nedělo. Ale sklouzne kamsi na podlahu a díky přibrzdění autobusu slyším, jak odjíždí pod mými kamarády nenávratně do ztracena. Vím, že při své nemotornosti nemám šanci ji ani najít, natož vylovit. Chtěl bych naplňovat své příjmení - Princ, být statečný, silný, obratný a hlavně mladý a zdravý. Místo toho si stále víc připadám, že mi sedí přesněji křestní jméno. Honza. Hloupý Honza.

Možná vlastně ani ne tak hloupý, myslí mi to celkem dobře, pokud tedy mohu posoudit. To třeba Karel nejen neslyší, ale je i čím dál víc popletený a na zájezdy ho dcera pouští jen díky tomu, že s ním jedeme my se Standou. Ale já jsem strašně neohrabaný. Třesoucí se ruce už vůbec nechtějí poslouchat. Nohy to samé. Pokouším se silou vůle, aby si sousedka nevšimla těch nekontrolovatelných pohybů, ale tím je to ještě horší. Koutkem oka stále vidím, že její periskopy mě zabírají.

"Nechcete si sednout ke mně?" začínám lov.

"Co jste říkal?" slyším odpověď. Napadá mě, že to bude možná jako s Karlem. Hluchá jak poleno, snad nebude taky jako Karel blbá.

"Povídám vám, pojďte ke mně!" vzpomínám si na hlášku ze "třech oříšků".

"Povídám vám, pojďte vy ke mně!" zakřičí téměř na celý autobus, jak to dělají lidé, kteří špatně slyší.

Já zase mám čím dál větší problémy s řečí. Stáří se prostě s lidmi nemazlí. A když jsem nervózní, tak se to ještě zhorší. Měl jsem na jazyku vtipnou hlášku. Ale uvědomil jsem si, že tak složitou větu nejsem schopen plynule říct. Navíc ona ji určitě pořádně neuslyší, takže nastane série nekonečných "Cože?", které tak nesnáším, protože mou výslovnost ještě zhorší. A abych se v jedoucím autobusu přesouval přes uličku na jiné sedadlo, na to už prostě taky nemám. Opatrně se sice zkouším zvednout, ale stále se to nějak nedaří.

---

Jmenuju se Alenka Popelová. To si samozřejmě pamatuju dobře. Ale jinak už strašně zapomínám. Když jsem se vdala, říkaly mi kamarádky Popelka, kvůli tomu mému jménu. Byla jsem mladá, krásná, celkem chudá a hodně naivní. On byl bohatej s dospívající dcerou, která mě nesnášela, ale mně to bylo docela jedno, protože jsem byla strašně moc zamilovaná. Zatímco já jsem postupně získávala rozum, on neúnavně střídal milenky. Samozřejmě jeho jsem časem ztratila, ale kus v manželství nabytého majetku mi zůstal, díky čemuž celkem spokojeně můžu žít. Teď na starý kolena aspoň občas jedu na tyhle výlety, kde si před těmi, kteří dopadli zdravotně hůř, připadám stále jako hvězda. Chodím pořád bez hole a rozhodně se na mě dá koukat. Na rozdíl od Květy, která si nebarví vlasy a s tou holí se belhá jako Ježibaba. Ale ochotně se mnou jezdí, tak je to přece jen veselejší.

Ten dědula vedle přes uličku je roztomilej nešika. Snaží se nějak vypadat, je viditelně nervózní z toho, že už není mladej a plnej síly, ale to je na něm přece tak krásný. Zřejmě skutečně chtěl jít za mnou, ale zapomněl, že nám všem zapnuli před odjezdem bezpečnostní pásy. To dřív nebejvalo. Asi to je nějaká nová povinná celoevropská antikoncepční metoda pro seniory nařízená Bruselem. To jsme to teda dopracovali. Jo, dědulo, chuť by asi byla, ale tolik síly, abys přerval bezpečnostní pás, to přece jen nemáš. To si budeme muset oba upřímně přiznat.

---

Čekám v autobusu, až ostatní vystoupí. Hledám tu placatici. Uff! Dalo mi to zabrat. Ale našel jsem ji a pomocí hůlky vylovil. Tak vidíte, nakonec to není tak špatné mít s sebou stále prodlouženou ruku. Karel se Standou už podupávají nervózně před autobusem, ale když zamávám tekutým pozdravem, jsou víc než spokojení. Ostatní už odešli na adventní trhy.

Ještě se ohlížím, jestli někde neuvidím svoji sousedku. Zapamatoval jsem si, že měla černý, důstojně vypadající kabát. A k němu kontrastovaly bílé rukavičky. Když chci někoho s jistotou poznat, dívám se, co má na sobě. Obličeje se mi dost pletou, nejsem si pak jistý, ale oblečení docela poznám. Ovšem postavu v černém kabátě s bílými rukavicemi už jsem nezahlédl. Ostatně bych ji těžko svou pomalou chůzí dohnal.

Kluci vyráží napřed, aby měli co nejdříve za sebou procházku přes trhy - to víte, aby se neřeklo - a mohli jsme jít do hospůdky. Já se ještě snažím zašroubovat placatici. Jde mi to dost pomalu. Ale kdyby se měl obsah rozlít, to by byla škoda. Teď ji dát do kapsy, jejda, ty kapsy dělají tak malé. A zapnout knoflíky kabátu. V tom ji vidím. Na zemi leží bílá rukavice. Najednou, jako by mě nešikovnost na chvilku opustila, shýbám se pro ni a šup s ní do kapsy. A teď hurá, dobelhat se za kamarády.

---

V hospůdce je tak krásně teplíčko.

"Květo, nevíš, kde mám druhou rukavici? Přece jsem je před školou dávala do kabelky obě dvě."

"Před jakou školou? Myslíš před autobusem?" Květa se vždycky snaží bejt důležitá a děsně chytrá. Jako by na tom záleželo. Škola, autobus, divadlo nebo hospoda. Prostě rukavici nemám. Ale tady je stejně teplo.

"Pane vrchní, máte punč? Tak nám dva přineste."

---

Konečně hospůdka. Objednáváme si třikrát pivo a já pozoruji okolí. Pravděpodobně tu budou i lidi z našeho zájezdu, ale sotva jsem jich pár zahlédl při nastupování. Pak jsem měl problém s tou placaticí, takže znám akorát černý kabát, ale v hospodě samozřejmě nikdo v kabátě nesedí. Natož v rukavicích. Tedy v jedné rukavici, abych jí jako Popelce vyzkoušel tu, co mám v kapse. Jedině že bych na celou hospodu zavolal: "Která obuje mou rukavici, tak..." Vlastně ale co "tak"? Tak té zaplatím oběd? Zasmál jsem se v duchu, upil pivo a poslouchal Standovy stařecké vzpomínky na mládí, které v pravidelných intervalech přerušoval nedoslýchavý Karel svým "Cože?" nebo "Co si říkal?"

---

"Gentlemani asi už vymřeli. Jo, to když jsem byla mladá, tak jsem nikdy v hospodě nezůstala sedět sama a nikdy jsem za sebe neplatila."

"Alenko, však sama nesedíš." Jejda, jak ta Květa je hloupá. Samozřejmě že vím, že tu je Květa. Ale ta mi oběd nezaplatí. Ta je ráda, že má na polívku a ještě si nechá vrátit na korunu přesně. A kdybych ji nepozvala na punč já, tak si ho radši nedá vůbec.

"Budeme muset jít," pokračuje Květa. Samozřejmě, šplhna, všude aby byla včas, aby se na ni náhodou nemuselo čekat. To na mě většinou všichni čekat museli a vždycky rádi počkali.

"Ty máš bílej kabát?" diví se u věšáků, když se oblékám. Co je jí do toho. Nejsem si úplně jistá, ale krásnej je a sedí mi skvěle.

"Jasně, že mám bílej kabát. Což už si nepamatuješ, jak jsem ti o něm ve škole vyprávěla?" Ta Květa má fakt hlavu úplně děravou.

"Tak teď nevím, máme jít doleva, nebo doprava?" ptá se po chvíli nerozhodně. Proč jen si tak málo věří. Každej to na ní hned pozná a vypadá pak úplně nemožně. Já to sice taky nevím, ale proč bych to přiznávala. Když je žena sebevědomá a krásná, odpustí se jí všechno. "Samozřejmě, že musíme jít doprava."

"Já bych ale radši šla doleva."

"Tak si běž doleva," už mě fakt ta Květa štve, "já jdu doprava." Vyrážím svou pružnou ladnou chůzí, ani se neohlédnu. Vím dobře, že nemá šanci mě dohonit. Však se sejdeme v autobuse. V takové díře se zabloudit nedá.

---

"Tak ještě nám chybí pan Princ," slyším až ven z autobusu. No, jí se to říká, když má zdravé nohy. Však už běžím, tedy se belhám.

"Á, pana Prince už tu máme, tak už jenom paní Popelová. Zatím se usaďte a připněte si pásy. Za chvilku pojedeme."

Nějakou dobu mi trvá, než vyndám vše z kapes kabátu, sundám ho a usadím se. Ještě štěstí, že mám celé dvousedadlo pro sebe. Teď zbývá dopít obsah placatice. Vedle mě leží ona nalezená bílá rukavice. Dávám si ji na klín, přivírám oči a sním. Vidím princeznu, která přichází až ke mně a říká: "Přinesl jste mi můj střevíček?" Já ji potom vysazuji na svého koně a ujíždíme do dáli, zatímco přes naše záda běží závěrečné titulky filmu.

Paní Popelová má zpoždění 22 minut. Já jsem docela pedant. Někteří polohlasně nadávají, jiní mají poznámky zcela hlasité. Stydím se za ně, za primitivy. Ale ona si ničeho nevšímá. Napřed ji ani nepoznávám. Je celá v bílém, stala se z ní zázrakem princezna. Nádherný bílý plášť a jednu bílou rukavičku. Dojde až ke mně, zaostří dioptrie a povídá: "Přinesl jste mi mou rukavičku? Zřejmě jsem ji na plese ztratila. Děkuji vám, můj milý princi." A potom mě líbá na tvář.

Standa se nechápavě otáčí a hlasitě šeptá: "Jak může znát tvoje jméno, Honzo?" Škoda, že Karel už spí. Ale ten by to stejně vlastně neslyšel a jeho "Cože?" by se sem teď příliš nehodilo.