Jošua (ukázka z připravované knihy)

7. Děti a nemocní

Tamara už myslela, že se jí dnes z těch jejích pěti harantů rozletí hlava na tisíc střípků, které už nikdy nepůjdou slepit dohromady. "Nelezte na tu střechu, spadnete a rozbijete si hlavu", "běžte od tý kádě s vodou, chcete se utopit?" "kde jsi vzal ten nůž, pořežeš někoho", "nekřičte tolik, já se z vás zblázním", "netahej jí za vlasy, neslyšíš, jak ječí?", "zmizte mi už z očí!", "kam běžíte? Ať jste hned zpátky!", "Já vás nikam neposílala, co povídáš?", "Koukej mlčet a ať už tě radši nevidím!" Jsou fakt k neuhlídání. Nejlepší by bylo být chlap. Přes den v poklidu u jezera na rybách, večer si dát trochu vína a odpočívat. Po čem asi tak chlap potřebuje odpočívat. Asi potřebuje posbírat síly, aby udělal dalšího haranta. Prej aby ti tu nebylo přes den smutno. Bych mu to aspoň občas přála, to ´smutno´.

"Seš doma, Tamaro?"

"To seš ty, Judito? Kde bych asi tak byla? Hlídám to moje stádo kobylek. Je s nima dneska k nevydržení."

"Ti moji taky dělají jak zkažení. Abel se už stačil dvakrát posrat, David mi nanosil bahno na prádlo, co jsem bělila... no, co tobě budu vykládat, však to znáš."

"Jo, znám, to teda znám. Mám jich pět, ty jenom čtyři."

"Pozor, pozor. Malá změna," ukázala Judita hrdě na břicho, "taky už skoro pět!"

"Cože? Fakt!? No nekecej? Povídej! Ani nevím, jestli ti gratulovat nebo projevit soustrast. Ne, promiň. Jasně že ti moc blahopřeju. Tak hlavně ať je to zdravý. Kde jsou zase ti moji smradi?"

"Hele, Tamaro, nechceš jít s nima někam ven. Vyběhají se a dají pokoj."

"Jak můžu někam jít? Uvařeno není, uklizeno jakbysmet... Samo se to neudělá."

"Že se na to nevykašleš. Akorát si zničíš nervy a co z toho. Děti potřebujou občas změnu."

"A víš, že máš pravdu. Proč bych se na to pro jednou nevykašlala. Děti, pojďte sem. Vyrazíme na výlet! A kam vlastně půjdem?"

"Hele, u jezera je prý ten učitel, Jošua, ráda bych ho trošku okoukla. Prý je to švihák a myslí mu to. A dokonce prý se nás ženských občas zastane. Tak což vyrazit tam?"

"Paráda. Stejně bude zase vedro, tak se děti pak trochu smočí v jezeře a zabaví se."

Když se blížily s dětmi k jezeru, zjistily, že zdaleka nejsou mezi prvními. Snad všechny sousedky měly stejný nápad, děti nešlo vůbec spočítat.

"Proč ty ženský nedřepí doma," procedila Tamara mezi zuby. "By mě zajímalo, kdy uklidí a uvaří. Teda jestli se vůbec namáhají s nějakou prací. Ale že jim to ty jejich chlapi trpí? Ten můj pořád kouká, co by sněd."

"Prosím tě, chlap chce pořádnou ženskou..."

"Jo, to chce, večer, ale až se s prominutím nažere. Pak chce ženskou a hned usnout a nerušit."

"Musíš občas dělat drahoty, pak si tě víc váží."

"Prosím tě, drahoty, mu stačí, když fakt nemůžu a i to se mu zdá, že to je nějak moc často. Ale kde je ten Jošua, to je ten skrček?"

"Já myslím, že ne. Ten prej je takovej vyšší a sympaťák. Tenhle vypadá jak černej kozel, akorát rohy a ocas mu chybí."

"Třeba má rohy schovaný v těch kudrnách a ocas v kalhotách." Obě se zachichotaly nechtěnému vtipu.

"Hele, mladej," zavolala na něj Judita, "chceme mluvit s Jošuou, kam jsi ho schoval?"

"Hele, stará, co tu na mě pokřikuješ? Kdo je u tebe mladej? A myslíš si, že mistr Jošua je nějakej hej počkej a už se nemůže dočkat, až přiběhnete s tím svým stádem nezvedenců, aby se vám věnoval? Koukejte vypadnout, ať ho nerušíte! Kšááá, kšááá!"

"Co si o nás myslíš, pobudo nevycválanej! Že jsme slepice? Prej kšááá, kšááá! Vrať se někam na to svoje hnojiště, kohoute s vypelíchaným ocasem..."

"Tak a dost! To stačilo. Ať už jste i s tou havětí pryč. Mistr na vás ani okem nepohlédne, za to vám ručím. O to se osobně postarám! Jsem jeho pravá ruka!"

"Ale, ale, Judiáši! Snad bys neposílal pryč ty maličké?"

"Jo, to teda posílal. Ostatně jablko nepadne daleko od stromu. Jaká matka, takové děti. Stačí se podívat na tyhle satorie..."

"Tak to by stačilo. Ty ženy jsou s dětmi od rána do večera a od večera do rána. A kdo může být nevinnější, než tyto děti. Jejich andělé hledí neustále na tvář Hospodina. A matky těch dětí jsou odleskem nevinnosti svých dětí."

"Slyšelas, Tamaro?" uznale protáhla Judita obličej. "To je síla, co? Kdy někdo něco takovýho o tobě jako ženě řek?"

"No, myslím, že nikdy nikdo. A asi už ani nikdy nikdo neřekne. Ten můj teda určitě ne."

"Hele, šéfe, můžeš požehnat těm našim andělíčkům."

"Samozřejmě, moc rád. A taky každé z vás. Vy samy jste požehnáním pro svoje děti."

Když pohladil a požehnal jejich dětem, odešly s nimi Tamara a Judita ke břehu. Zatímco se děcka ráchala ve vodě, matky ještě z dálky pozorovaly a hodnotily Jošuu. "Skvělej chlap," uvažovala Judita. "Nebejt vdaná, tak už vyrážím na lov."

"Nerouhej se. Ale sympaťák je, to se musí nechat. Hele, co to slyším, zvonky?"

"Zvonky? Myslíš malomocní? Ale ti se přeci k lidem nesmí přibližovat. Stejně nechápu, proč je víc nehlídají. Já slyšela, že už dneska můžou skoro všude, akorát musí cinkat, aby se jim lidi uhnuli z cesty," vysvětlovala Judita.

"Aha, tak to je skvělý! Tak my, normální, se máme uhýbat jim? Kam ten svět spěje? Děti, honem sem pojďte! Ne, nepudete se nikam rozloučit. Ne, nepudete se podívat na zvonečky. Ať vás ani nenapadne. To jsou zvonečky prokletí. Mazejte rychle domu! Tak to je síla, koukej, Jošua na ně šahá. Fuj! Představ si, že by potom pohladil naše děti. Rychle, rychle, deme domu!"

"Ty, Tamaro, ale koukej, oni poskakujou a jsou zdraví, to je zázrak nebo co!"

"Čáry jsou to, nějaký čáry. Vyhání ďábla Belzebubem, to je jasný. Proto tu má toho malýho čerta, co nás chtěl vyhnat. Kdoví, jestli našim dětem něco nepřičaroval!"

"Tamaro, co blbneš? Vzpomeň si na ty jeho oči, když se na nás díval. A jak on zářil a děti byly šťastné, když jim žehnal. Na to jsi zapomněla?"

"No dobře, dobře. Ale stejně už musíme domu, než se ten můj vrátí, to by bylo zase křiku. Ostatně vidíš, kolik se sem už žene nemocných? Jak se to asi dozvěděli? Jasně, drbny nikdy nespí."

Zatímco Tamara a Judita odháněly svoje ratolesti od Jošuy, množství nemocných se naopak dralo směrem k němu. Jeho učedníci měli plné ruce práce s tím, aby udrželi aspoň trošku pořádek. A také už toho začínali mít plné zuby.

"Netlačte se, když Jošuu umačkáte, tak už vám nepomůže," vykřikoval Judiáš. "To se pozná spodina. Když je to gratis, tak by se ušlapali. Až začneme vybírat, tak vás tu nebude ani polovina."

"Judiáši, jaký vybírání?" podivil se Jošua. "Zadarmo jsme dostali, zadarmo budeme dávat dál. Jestliže nám Hospodin dal míru natlačenou, vrchovatou, jestliže náš kalich plný vína přetéká až přes okraj, proč by z něj neměli pít i ostatní? A proč bychom stejnou měrou neměli my dávat jim?"

"Ty mimořádný dary jsme dostali snad pro sebe a ne abychom sloužili tomudle sprostýmu davu."

"Podívej se, Judiáši, to máš asi takhle. Představ si, že nějaký hospodář potřeboval odcestovat do ciziny. Než odjel, tak rozdělil svůj majetek sloužícím. Jednomu dal pět hřiven, jednomu dvě a jednomu jednu. Pak odjel s tím, že neví, kdy se vrátí. Za rok byl zpátky a ptal se jich, co s tím udělali. Ten co dostal pět hřiven, mu odevzdal deset. Pět dalších vydělal. Ten, co dostal dvě, vydělal další dvě. Jenom ten, co dostal jednu, nevydělal nic. Svou hřivnu zakopal, aby mu ji nikdo neukradl. Myslíš, že ten třetí snad jednal správně?"

"Hele, Jošuo. Tak za prvé to bylo pěkně nespravedlivý, že tomu poslednímu dal jenom jednu hřivnu. To by mě naštvalo taky. Proč má být nějaká elita a nějaký chudáci. Jsme si snad všichni rovni, ne? Za druhý si myslím, že lhal. Prostě si vydělal taky, ale nechal si to pro sebe. A já ti říkám, že to udělal mazaně a že bych to udělal taky tak. A za třetí už mě s těma tvýma podobenstvíma pěkně deš na nervy."

"Jo, jo, asi máš pravdu. Děti tohoto světa jsou mnohdy prohnanější, než děti Božího království. Ale zatímco si tu tak povídáme, někdo se mě zezadu dotknul. Kdo to byl?"

"Jošuo, ti už hrabe? Se tu na tebe všichni tlačí a ty se ptáš, kdo se tě dotknul? Pojď, deme někam do stínu." A zakřičel do okolí: "Končíme, zavíráme, jděte domu. Hotovo! Tak odchod, odchod!"

"Ne, nekončíme. Vždyť kvůli nim jsme tady. Přišel jsem, abych nalomenou třtinu nedolomil, doutnající knot neuhasil. Tak kdo se mě to dotknul?"

"Já, pane, to jsem byla já," nesměle hlesla nenápadná žena, krčící se pod šátkem. "Jsi má poslední naděje. Už jsem vyzkoušela všechno. Vydala jsem za léčení celé jmění, ale nic nepomohlo. Ale sotva jsem se dotkla tebe, cítím se uzdravena. Díky, díky, díky."

"To ne já jsem tě uzdravil, ale náš Otec, který je v nebi."

"Já jsem se taky vrátil, abych ti poděkoval. Nikdo si neumí představit, co je to být malomocný. Být vyřazen ze společnosti. Umírat za živa nejen fyzicky, ale i společensky. Nikdo, kdo tím neprošel, to nikdy nepochopí. Pane, zasloužíš si největší poděkování, jakého jsem schopen."

"Těší mě, že ses vrátil. Ale já jsem vás uzdravil deset. Kde je těch devět ostatních? Kam šli? Proč také nepoděkovali?"

"Pane, ti už popíjejí víno a neví o sobě."

"Tak rychle dokázali zapomenout? Je to vůbec možné. Tak mě napadá zase jedno takové podobenství. Snad mi to Judiáš promine, ale musím to říct. Představte si rozsévače. Kráčí polem a v zástěře má semeno obilí. Jak tak rozsévá, tak některá ta zrna padnou na cestu. Je příliš tvrdá, takže semeno vůbec nevzejde. Příkladem je třeba paní Tamara, která žije jen starostmi o svých pět dětí a manžela a není schopna pozvednout svůj zrak a zahlédnout tak zázrak. Jiná semena padnou do bláta. Rychle vzklíčí, ale potom je lidi udupou. Jako těch devět uzdravených malomocných. Radostně poskakují, že jsou uzdraveni, ale místo aby obrátili mysl k Bohu, obrátí do sebe štoudev vína a semeno Božího království v něm utopí. A ještě jiné padne na tvrdou skálu, viď, Judiáši. Některá semena však padnou do úrodné země a přinesou veliký užitek."

"To už, Jošuo, snad trochu přeháníš, nemyslíš?" bránil se Judiáš. "Dávat mě za vzor neúspěšnýho semena. Já jsem chlap, jak má být. Izraelita a vlastenec. A jestli tě to zajímá, tak já jsem pyšnej na to, že jsem jako skála. Já tu nejsem jako nějaký pokusný pole na klíčení blbých semen. Já jsem tady proto, abych byl tvrdou skálou, která rozdrtí Římany na prach."

"Ale na to my tady přece nejsme, abychom proti někomu bojovali, někoho drtili."

"A na co tu tedy seš ty? Já jsem rozhodně vlastenec a jsem připraven za svou zem třeba život položit."

"Jak jsem říkal, já to vidím přesně naopak: Žádný boj. Já vím, že ty nemusíš ta moje přirovnání, ale ještě jedno zkus vydržet. Představ si pastýře, co má sto ovcí a jedna se mu ztratí. Což nenechá těch devadesát devět a nejde hledat tu jednu? A když ji potom nalezne, s láskou ji vezme na ramena, hladí ji, aby se uklidnila, a vrátí ji k těm ostatním."

"Jo, pokud mu ty ostatní zatím neroztrhají vlci nebo někdo neukradne. S tebou se domluvit fakt nedá. Já ti tu vysvětluju, že jsem pevnou skálou proti římským vetřelcům a ty tu něco blekotáš o zatoulanej ovci. Copak jsme nějaký ovce. Já jsem tvrdá skála, o kterou se ostatní roztříští."

"Pevná skála je potřeba. Ale ne proti někomu, ale abych mohl na pevných základech něco dál budovat. Když bych stavěl město na písku, tak ho smete první bouřka. Potřebuji pevné základy. Ale ne jako nebezpečí. Naopak. Jako záruku pevnosti, stálosti a domova. Takový typ ´skaláka´ je Simeon. Na jeho povaze se už stavět dá."

"Simeon?" ušklíbl se Judiáš. "To myslíš vážně? Ten až uvidí prvního Římana s mečem a pochopí, že jde do tuhého, tak si nadělá do gatí a klidně zapře, že tě vůbec zná."

"V tom máš asi pravdu. Ale až si to v hlavě přerovná, tak se postaví ostatním do čela a bude mít v hlavě jasno, co vlastně je to Boží království. Že je třeba dávat císaři, co je císařovo, ale také vždy dávat Bohu, co náleží Bohu. Ty se však budeš vždy snažit být hrdinou sám kvůli sobě. A tak budeš vždy bojovat i proti císaři i proti Bohu. Nikdy možná nepochopíš, že vlastně bojuješ proti sobě."

"To už fakt trošku přeháníš."

"Promiň, Judiáši, asi jsem se nechal příliš unést svými myšlenkami. Ale dáme zítra pauzu. Půjdeme na horu Tábor. Následující sobotu pak strávíme tam. Budeme blíž našemu Otci. Chci se s ním setkat a vše s ním probrat. Musíme se víc modlit. Skoro teď na to ani není kdy pro to veliké množství lidí."

"Hele, já ti můžu odpustit ty tvý řeči proti mně. Ale ty pro změnu zapomeň, že bychom zítra měli volno a kráčeli směr Tábor a tam pak celej den zaháleli. Snad vidíš, kolik lidí nás potřebuje, nebo seš slepej? A my ty lidi budeme potřebovat."

"Vidím. Ale i sám Bůh sedmého dne odpočíval po své práci."

"Tak to je moc zajímavý. Nedávno jsi vysvětloval lidem, že nevadí, když v sobotu trháme klasy, že nevadí, když v sobotu uzdravuješ ochrnutého od narození, že nevadí, když on pak vesele odkráčí s lehátkem, i když je zrovna čirou náhodou jako na potvoru taky právě sobota. A najednou to má vadit? Takže je to prostě tak, jak se to zrovna tobě hodí. Chápu to dobře?"

"Judiáši, stačí, už dost. Ty jsi fakt skála, co druhé drtí. Tak dobře, vynecháme Tábor a budu ještě zítra tady. Potom se ale večer přeplavíme přes jezero, abychom aspoň chvíli byli sami."