DBS II, aneb Zpětný chod

23.06.2019

Hloubková mozková stimulace II., aneb zpětný chod. Takhle nějak jsem to chtěl nazvat. A pak už v podstatě jen dodat, že vše šlo pozpátku, jinak to bylo téměř to samé. Akoát místo zlinkované Aničky tam byla (...??) A tady právě už narážím. Nemůžu to chronologicky a věcně popsat. Protože mám v hlavě takovou neurčitou neuchopitelnou mlhu, která mi teče kamsi pryč mezi prsty. Osoby se zjevovaly a mizely jako apoštolové na orloji. U některých návštěv jsem zpětně nevěděl, zda to je realita nebo jen taky mlha.

Takže vše bez záruky, spíš pocity a dojmy, než fakta. I když po pravdě řečeno, někdy si říkám, že to je lepší vystižení pravdy, než pokus o přesný pragmatický popis reality.

Tak zpátky k situaci. Před operací jsem podepsal (informovaný souhlas), že beru na vědomí riziko krvácení do mozku nebo infekce. Tak krvácení nenastalo. Sláva! Nemusím sám úplně všechno. Ale infekce se do operačních ran dostala. Tzv. "zlaťák". Jel jsem do Prahy na kontrolu. V areálu nemocnice se mi nějak neudělalo úplně dobře a pak už mě i po areálu vozili santkou. Z kontroly hned na operační sál a všechny součástky z hlavy zase vyndat. Jenže pravděpodobně nepromazali ty šroubky, kterými mi připevnili elektrody k lebeční kosti, čili to nijak snadno vyndat nešlo. Ale nakonec se zadařilo a vše ihned poslat na laboratorní rozbory. Obavy potvrzeny a já skončil na JIPce. Tam to byl teror sester. "Hlavně sám nevstávejte a nikam nechoďte." Stačilo i jen naznačit sundání nohy z postele a už jsem slyšel: "Tak copak zase podnikáte?" "Chci se jít vyčurat." "Máte tu bažanta." Jejda, jak já nesnáším tenhle způsob vyprazdňování. Samozřejmě jsem s ním udělal i několik malérů. Třeba mi vypadl a vylil se na zem.(Nešťastná náhoda. Fakt!) Nebo jsem si ho nohou přibližoval, abych na něj dosáhl rukou a v poslední chvíli bažant zakopnul a vylil se na mě. No, po pravdě řečeno nic moc dobrej pocit to není. Ale nakonec to si může každej vyzkoušet sám. Ráno si připtavte džbánek na pivo nebo víno a přes den do něj močte a pak se tím obsahem večer v posteli polejte. Doporučuji po ukončení pokusu džbánek omýt vlažnou vodou. Další vyhrůžka zněla: "Kdybyste upadl a něco se stalo, tak já musím vyplnit patnáct papírů (očividně lhala, na to já mám nos i se shnilým mozkem). Těch patnáct si očividně vycucala z prstu. Znamenalo to hodně, možná nejvyšší číslo, které znala. Potom - možná po patnácté - na magnetickou rezonanci. Jeden absces se prý ztratil, druhý zapouzdřil. Takže musí otevřít hlavu a udělat punkci - odebrat vzorek na rozbor. Znovu tu železnou klec na hlavu. Bolelo to stejně jako minule. Akorát dvakrát. Jednou při té představě, podruhé při realizaci.

Nakonec jsem si tak trošku vynutil přeložení do Písku. Tady už mám "svobodu", i vnoučata sem za mnou chodí. Sám čurám i se sprchuju, jím i chodím na procházky i do kantýny. A snad brzo i domu. Třeba se mi časem vrátí do hlavy místo mlhy i nějaké myšlení. Možná kousek časové osy bude chybět, ale pak se to snad zase chytne. To bych si moc přál.

Na závěr bych moc rád poděkoval své ženě, která to vše nejen přečkala, ale i koordinovala rozpis návštěv apod. Všichni postupně přišli - až mě napadlo, jestli se už neloučí. Ale aspoň vím, že "by přišli", kdyby to nastalo. Je skvělé mít dobré přátele a skvělou rodinu. Díky moooooc.

A další celkový přínos akce: v nemocnicích si člověk uvědomí, že pořád má hodně darů, za které může (a asi by i měl) děkovat. Takže to nebyla jen ztráta času.