Dveře
Dobromila žila řadu let ve velkém domě se spoustou dalších přátel. Každý pracoval, jak uměl, vzájemně si pomáhali a bylo jim dobře. Jednoho dne si ji však zavolal správce toho domu a řekl jí: "Dobromilo, Dobromilo, pozoruji, že už stárneš a nejsi výkonná jako dřív."
"Ano, pane," odvětila slušně Dobromila, "i zdraví se mi již trošku horší. Já vím, ale co s tím nadělám?"
Správce domu se ulekl: "Cože, i zdraví? Znamená to snad, že tvá produktivita práce bude ještě více klesat?"
"To vyloučit nemohu," připustila Dobromila a sklopila hlavu.
"V tom případě je čas, abys náš dům opustila."
"Ale kam půjdu? Zde mám tolik přátel, střechu nad hlavou..." smutně opáčila Dobromila.
Správce však neměl příliš času na její hloupé otázky. Řekl jen "To je prostě život," a odkráčel někam do vyššího patra.
Dobromila se pomalu šourala ke dveřím. Bála se opustit jistotu čtyř stěn, ale také se bála o ostatní, které zde zanechávala. Co bude s nimi, až zestárnou? Co když také z nich někdo onemocní? A co si počne ona bez dosavadního pocitu bezpečí? V podobných myšlenkách dorazila až ke dveřím, nad kterými visel kříž.
Najednou Ježíš z toho kříže seskočil a šibalsky na ni mrknul: "Což jsem ti už dávno v Bibli neříkal, že to já jsem ty dveře?"
"Jo, to jsem v Bibli četla: I řekl Ježíš - já jsem dveře. A co já jako s tím?"
"Tak prostě skrz ty dveře směle projdi!"
Dobromila tedy prošla dveřmi ven. Bylo jaro, právě po májovém dešti, který vše omyl. Svěží tráva krásně voněla, louka kvetla tolika barvami. Zazářilo slunce a zrcadlilo se ve zbylých kapičkách. Vlahý vítr z Dobromily postupně odvál zbytky klaustrofobie, o které do té chvíle ani netušila, že ji vlastně má. Kráčela dál tou krásnou svobodnou krajinou nespoutanou žádnými zdmi. Šla a šla a šla. A najednou měla Dobromila pocit, že ji rostou křídla. Tak je roztáhla a vzlétla. Letěla stále výš a výš a výš... víš?