Evangelium podle Jezevce

     Jsem už starý jezevec. Čím dál víc času prospím ve své noře a nezajímám se prakticky o nic, natož o veřejné, politické nebo náboženské dění. Za svůj život jsem zažil příliš mnoho všelijakých oslů, kteří procházeli krajem a trousili svá moudra. Někdy to byli intrikáni, jindy zapálení fanatici nebo blouznivci. Jeden prosazoval, abychom všichni žrali jenom trávu a žádné maso. Kdosi razil teorii, že týden kolem úplňku máme pít jenom pramenitou vodu, nežrat vůbec nic a sedmkrát za noc výt na měsíc. Další expert se snažil prodávat jakési granule na spirituální vidění. Jeden zoufalec zase naprosto zavrhoval páření. Zakrátko po nich nezbylo nic víc, než po nás, kteří také pravidelně něco trousíme a neděláme kolem toho žádný povyk.

Ale loni na jaře se události kolem mě daly naprosto neplánovaně nezvykle rychle do pohybu. Chtěl jsem si vyvětrat a prohřát kožíšek na prvním příjemném sluníčku, když v tom jsem zaregistroval na nedaleké pasece poněkud neobvyklý ruch. Přece jen mi zvědavost nedala, i když samozřejmě drby nesbírám a o klepy se nestarám, tak jsem si řekl, že se jen tak jako náhodou vydám tím směrem na procházku.

Zprvu jsem vnímal pouze jakési nesrozumitelné hýkání občas přerušované nadšeným potleskem. Nemám tohle rušení lesního klidu nijak v lásce. Obzvláště nesnáším, když do toho začne vykřikovat své pronikavé bravo známá udavačka sojka, která je křivá tak příšerně, že mě ani nenapadá srovnání jako co.

Přišoural jsem se blíž, ale nikdo si mě nevšímal, ač mi jindy mnozí již zdálky uctivě kynuli na pozdrav. Jako hypnotizovaní upírali všichni zraky na nenápadného osla v jejich středu. Nepřišel mi ničím pozoruhodný. Šedá, neupravená, až téměř zanedbávaná hříva mu povlávala kolem hlavy, když s ní při plamenném hýkání pokyvoval. Uši mi přišly dokonce ještě větší plachty, než už i tak osli mívají. Pravým předním kopytem, mimochodem také neudržovaným, občas divoce gestikuloval.

Co bych na něm jedině ocenil, byly jeho bystré, živé oči, které dokázaly nějak zvláštně pronikat do hloubky. Ale nerad bych se nechal opít šťovíkem. Nemohl jsem ale přehlédnout, že ty jeho oči mě beze slov pohladily, aniž to ostatní vůbec zaregistrovali. Rozhodl jsem se tedy kousek jeho hýkání vyslechnout.

"Íííááá, íííááá, říkám vám, k čemu by vám byly dva kožichy nebo dvě nory. A vy ptáci taky nepotřebujete dvě hnízda. Proto kdo má něčeho nadbytek, ať se rozdělí s tím, kdo má nedostatek." No, snad to slyšeli křeček a sysel, napadlo mě hned. A taky ty jejich obtloustlé manželky.

"Íííááá, íííááá, říkám vám, buďte rádi, že máte různé starosti a trápení, dokonce často i hlad a nedostatek, protože to vás udržuje v bdělosti a ostražitosti. Rozvíjí to vaše uvažování, protože jen tak se postupně nestanete tupci s mozkem zalitým sádlem." Jako by mluvil k tomu přežranému, tupému medvědovi, prolétlo mi hlavou.

"Íííááá, íííááá, říkám vám, když někdo ze zvířátek spadne do pasti, pomozte mu dostat se z ní ven, i když jste právě chtěli odpočívat. Zítra můžeš v pasti uvíznout právě ty."

Najednou v místě u starého dubu v rohu paseky nastal podivný rozruch. Skupina velkých ještěrek tam přivlekla veverku, která byla známá tím, že za hrst oříšků by roztáhla tlapky a podržela třeba i tchořovi. "Šéďo," volali naštvaně na osla a já se tak poprvé dozvěděl jeho jméno, "když máš tolik keců, tak nám řekni, co s ní máme udělat. Zaslouží si přece potupnou smrt."

"Běda vám, ještěrky, běda," rozohnil se osel, "hrajete si na spravedlivé a pak se tajně plížíte trávou, špehujete ostatní a přitom jste často horší než oni. Běda vám. Ale, íííááá, íííááá, říkám vám, kdo nemá žádnou chybu, ať veverku jako první sekne drápem, klovne zobákem nebo uhodí kopýtkem."

Všichni se začali opatrně rozhlížet kolem sebe a pak většinou klopili oči. Ani já jsem nestál o to, aby veverka zmiňovala naši nedávnou společnou noc.

Šéďa pokračoval: "Ííííááá, íííááá, pravím vám, i ta poslední slepice má stejnou cenu, jako třeba lev." Tak to už přece jen trochu přehnal, i když chápu, že to asi myslel dobře. Pro ten den už toho bylo na mě až až, tak jsem se vrátil do své nory, vykouřil jednu fajfku a šel spát. Ale druhý den jsem neodolal a vyrazil znovu na paseku. Bylo tam ještě více zvířat než předchozí den.

"Ííííááá, íííááá, představte si, že se vaše mládě, zvíře z vašeho vrhu, z vaší nory, doupěte nebo hnízda, zachová špatně a nevděčně, uteče od vás a žije prostopášně. A když pak se vyhladovělé, s potrhaným kožichem nebo vytrhaným peřím, hubené až na kost a s přeraženou prackou pokorně vrátí domů, což ho nadšeně neobejmete a opět si ho nevykrmíte? Stejně se chovejte i k ostatním, kteří uznají své chyby a omluví se."

Některé věci mi přišly poněkud přitažené za chlupy, ale spousty z jeho názorů, pokud by se podařilo je realizovat, by znamenalo bezesporu velký pokrok. Nehodlal jsem se rozhodně stát nějakým jeho učedníkem, ale zpovzdálí jsem vše sledoval a zajímalo mě, jak se věci vyvinou.

Postupně se kolem Šédi vytvořilo jakési jádro dvanácti nejbližších, kteří mu neustále naslouchali a kterým jsme začali říkat ´ušáci´. Těžko říct, zda toto označení souviselo nějak s jejich věkem, schopností mít pro svého učitele stále nastražené uši nebo zda to dokonce byla narážka na Šéďova enormně velká ušiska. Je ale také pravda, že kromě toho, že on poučoval formou nejrůznějších příběhů své ušáky, dokázal skutečně mimořádně každému naslouchat a vcítit se do jeho situace.

Potom se ale situace začala povážlivě hrotit. Na můj vkus se celkem zbytečně a stále častěji navážel do ještěrek. Kritizoval jejich povrchní pokryteckost a zřejmě podcenil jejich zákulisní vliv. Já se v té době už pomalu ukládal k zimnímu spánku a tušil jsem, že to nemůže dopadnout dobře. Chtěl jsem ho dokonce varovat, ale on mi na to řekl: "Íííááá, íííááá, jezevče, pravím ti, kdo se příliš bojí o svůj život, ztratí jej." Bylo mi jasné, že mu není pomoci. Zalezl jsem do své nory a usnul.

Když jsem na jaře vyrazil opět poprvé na sluníčko, nikdo nemluvil o ničem jiném, než o Šéďovi. I když názory na to, co se vlastně stalo, se dost lišily podle toho, kdo byl vypravěčem. Všichni se shodovali jenom v tom, že ještěrky přesvědčily pár silných zvířat, která také Šéďa nepřímo urazil, když je stavěl na roveň s kdejakou slepicí. Společně ho jednou v noci zajali a přibili v lese na vysoký strom a nechali ho tam pomalinku chcípnout všem pro výstrahu. Která zvířata se na tom přesně podílela, jsem se nedověděl. Prý byla strašná tma. Já si ale myslím, že si nikdo netroufá je jmenovat ani šeptem. Ušáci se údajně rozutekli strachy po lese jako, když střelí do zajíců.

Co se stalo dál je už skutečně víc než nejasné. Šéďa prý záhadně zmizel. Podle ještěrek ho ukradli a schovali ušáci. Podle jiných to však je velice nepravděpodobné soudě podle toho, jak byli sami v noci vyděšení. Potom snad přiběhla kachna s husou a jedna přes druhou tvrdila, že Šéďu viděly a mluvily s ním. Je samozřejmé, že jejich kejhání nikdo nevěřil. Co je zvláštní, že to následně začali nebojácně hlásat i ušáci, i když je ještěrky zastrašovaly docela nevybíravým způsobem. Jsou prý ochotni nastavit vlastní kejhák za to, že Šéďa žije a pomáhá jim.

Samozřejmě nevím, jak to vlastně všechno je a co je ve skutečnosti pravda. Možná skutečně zdechnul a ukradli ho ušáci. Vyloučit se to nedá. Ale co když vůbec nebyl po smrti a sundali ho z toho stromu ještě živého? Nebo zdechnul a zase pak obživnul. Ani to vyloučit nemohu. Ale co je realita, že se náš les od té doby dost změnil. Zvířátka jsou na sebe mnohem hodnější, víc si pomáhají a jsou ochotna tu a tam si i odpustit. Samozřejmě to má hodně daleko k nějaké dokonalosti, ale zlepšení se těžko dá přehlédnout.

Jako starý zkušený jezevec uznávám a tímto dosvědčuji, bez ohledu na to, že se to donese k ještěrkám a budu z toho mít problémy, že Šéďa zůstává i pro mě skutečně Osel s velkým ´O´ a že si ho dál nesmírně vážím. Íííááá, íííááá.