Interview s Marií

Chápu, že je to pro vás velice citlivá a bolestná vzpomínka. Přesto bych se vás rád zeptal. Co vlastně předcházelo tragické smrti vašeho syna?

To je na příliš dlouhé vyprávění, s tím vás nechci zdržovat.

Nebojte se, v případě potřeby to redakčně zkrátíme nebo upravíme.

Začnu tedy od konce, co předcházelo bezprostředně. Nebylo možné přehlédnout, že se Emanuel, nebo Eman, jak jsme mu doma říkali, chová velice podivně. K tomu se ještě vrátím. Proto jsme ho se Salome nepozorovaně už delší dobu sledovali. Zvláště potom, kdy se rozhodl jít na svátky do Jeruzaléma. My jsme tam taky chodívali a vedli jsme ho k tomu, ale nenadávali jsme ani Římanům, a už vůbec ne zbožným předním mužům chrámu, farizeům, zákoníkům nebo velekněžím. To už se to viditelně Emanovi vymykalo z rukou. Ale abych příliš neodbíhala. Přestože jsme dělali vše, aby o nás nevěděl, stejně to asi nějak vytušil. Ve čtvrtek před svátky mě v poledne vyhledal a bez přesnějšího vysvětlování mi oznámil: "Zítra je můj poslední den na této Zemi". Tušila jsem, že asi mluví o smrti. I když po pravdě řečeno, stále jsem ještě trochu doufala, asi mateřsky ovlivněna tou jeho teorií, že ho na tuto Zemi seslal sám Bůh, že třeba odejde ze Země nějak jinak, v nebeském kočáře nebo jak vy dneska říkáte nějakou raketou nebo vesmírným korábem.

Pokoušela jste se mu to rozmluvit?

Samozřejmě, že ano. Ale on tak nějak spokojeně vypadal, zdál se se vším smířený, že jsem mu v tom zabránit nedokázala. Navíc mě zarazil hned celkem v úvodu s tím, že ho už přesvědčoval Petr, a že tihle lidé, kteří neuvěřili jeho poslání a nesnaží se ho chápat, ho jenom zdržují. Docela se mě to dotklo. Navíc jsem stále tajně věřila těm jeho teoriím a doufala, že to bude třeba všechno nějak, jako to bylo s jeho příchodem na tuto Zemi.

Můžete nám to nějak přiblížit? To bude jistě naše čtenáře zajímat.

Obávám se, že v tom ty vyše čtenáře trošku zklamu. Byla jsem těhotná, přes břicho jsem si už ani nemohla zavázat sandále, a v tom přišlo to nešťastné nařízení o sčítání lidu. Co se dalo dělat, museli jsme vyrazit do Betléma, protože Josefův děda odtud pocházel. Byla to strašná cesta, myslela jsem, že se tam ani nedohrabu. Byla jsem Josefovi vděčná, že sehnal aspoň oslíka, tak jsem kusy cesty mohla jet, ale přepych to rozhodně nebyl. To už vy asi těžko pochopíte. To je něco jako jet na korbě V3Sky po kočičích hlavách. Navíc všude zmatky. Těch lidí v pohybu. V Betlémě neměli v žádné ubytovně volno. Měla jsem trochu na Josefa vztek, myslím, že se měl víc snažit a dojemnou citovkou umluvit nějakou hospodskou. Jenže nebyla jsem jediná těhotná, která neměla kde spát. To víte, tenkrát to nešlo zamluvit emailem. No, abych to zkrátila. Byla jsem nakonec vděčná, že nemusím rodit přímo na cestě. Chlívek se stal mojí porodnicí. Byla jsem ráda, že ale Josef byl u toho. Dneska se to prý zase vrací, otcové chodí k porodu, ale dlouho to nebylo, a to je docela škoda. Po porodu mi Josef přiložil dítě k prsu, a to sálo a sálo a sálo. Náš malý chlapeček. Emanuel. Můj miláček. Za chvilku jsem, naprosto zmožena z cesty i porodu, tvrdě usnula. Druhý den mi Josef vyprávěl o andělech, pastýřích, rozzářené obloze a všem možném. Podezírala jsem ho, že trošku přehnal oslavu, to víte, první syn, ale on se urazil, že měl akorát kozí mléko a ovčí sýr, co lidé nanosili. Jo, malé dítě, to je prostě hlavně pro ženské citovka, i dárky přinesou. Potom vyroste, události vezmou do ruky chlapi, a klidně ho i zabijí.

Zmiňovala jste se v úvodu, že se Emanuel choval nějak podivně. Kdy to začalo a jak se to projevovalo?

V podstatě ty první projevy jeho zvláštního chování nebo "nemoci", chcete-li, začaly v pubertě. Takže jsme tomu nepřikládali s Josefem nijaký zvláštní význam. Kolem dvanácti let jsme s ním šli do Jeruzaléma do chrámu, jak jsem už zmiňovala. To byla naše židovská povinnost. My jsme vždy s Josefem dbali na všechna pravidla, tak jako naše rodiny od nepaměti. Když jsme se vraceli domu, zjistili jsme po pár dnech, že Eman není v žádné skupině poutníků. Přiznávám, že to byla i trochu naše chyba. Měli jsme si to zkontrolovat dřív. Každá matka si dovede představit, jaký strach jsem měla já a jaký vztek měl Josef. A to i když tenkrát se ještě děti tak nezbožňovaly, jako to máte dneska vy. Taky nebyl žádný OSPOD nebo něco podobného. Vrátili jsme se do chrámu a Eman se tam dohadoval s velekněžími a dával jim všetečné podivné otázky. Vůbec nechápal, proč prý ho hledáme. Bylo nám za něj trapně, ale znáte to, v pubertě děti rodiče moc nemusí. Pak míval občas takové podivné stavy, kdy nepřítomně hleděl do blba a tvrdil, že ho poslal na tuto Zem přímo Bůh, nebo dokonce, že je jeho syn. Dávali jsme mu studené obklady a snažili se ho držet víc doma, aby to nevykládal někde na ulici. Zdálo se, že to pomáhá. Ale pak mu bylo třicet.

Co se stalo, když mu bylo třicet.

Ve třiceti mohl Žid začít samostatně vystupovat. V podstatě byl dospělý. Tehdy vyrazil k Jordánu. Chtěl vidět na vlastní oči Jana, kterému říkali Křtitel. Byla jsem hodně proti, protože se o něm povídali divné věci. Že prý je to šílenec, který ztratil pud sebezáchovy. Mluvil proti náboženským představitelům, a nakonec i proti králi. To bylo jako kdyby dnes u vás mluvil proti biskupům nebo prezidentovi. Že prý jsou to všechno zmije. Motal se taky do jejich milostných vztahů, jako by nevěděl, že panstvo vždycky žije zvrhle, ale že se to nesmí veřejně říkat. Taky že ho nakonec popravili. Když se vrátil od Jana, tak se začal také vymezovat proti prý zkostnatělému náboženství a jeho předpisům. Káral kdekoho. Vysmíval se farizeům, kteří byli vždy velice vážení a ironicky je parodoval. Vykládal o nich satirické příběhy, ve kterých se nemohli nepoznat. Bylo jasné, že oni zuří a že to nemůže dobře dopadnout. Tohle chytil od toho Jana. Ale zase na druhou stranu byl také často úžasně milý a hodný. Pomáhal těm nejchudším a nemocným. Dokonce se jednou zastal i kurvy. Salome mi říkala, že má možná rozdvojenou osobnost a abych ho nechala léčit naším felčarem.

A nechala jste ho léčit? Nebo jste se aspoň o to pokusila?

To už bylo pozdě. Byla jich už tehdy větší parta pomatenců, tak kolem deseti. Navíc je obklopoval dav, který má rád senzace. Někteří věřili, že je uzdraví, jiní se mu jen chtěli posmívat. Domu už vůbec nechodil. Ani netuším, z čeho vlastně žil a kde spal a s kým. Tak jsme ho se Salome vyhledaly, ale on si z nás dělal srandu, že prý nás nezná a že jeho skutečná rodina jsou ti chuligáni kolem něho. Pochopila jsem, že už je to zdravotně dost zlé, ale také, že jsem bezmocná. Od té doby jsem ho jen nenápadně zpovzdálí sledovala. Možná, kdyby ještě žil Josef, že by s ním něco svedl, ale já byla jen žena-vdova. Úplná nula. O nějaké emancipaci nebo rovnoprávnosti se nám tehdy nemohlo ani zdát. Slovo gender jsme neznali a já ho moc nechápu ani dneska.

Jak to pokračovalo dál?

Potom už to šlo od desíti k pěti. Nejdřív se vysmíval učitelům teologie, že jsou děsní pokrytci. Dokonce je nazýval zombie. Nebo říkal, že do Abrahámovy náruče se dostane spíš bezdomovec nebo kurva, než zbožní věřící. Kašlal na dodržování soboty, jedl s veřejnými hříšníky. Hlavně se ale začal prohlašovat za Božího syna. Byl zřejmě ovlivněn nějakým liberálním směrem z Říma. Ale to bylo naprosto neúnosné. Za to se v židovském národě platilo vlastní krví. Horší rouhání neznám. Potom začal ostatním tvrdit, že i oni jsou děti Boží a dokonce že jsou všichni taky kněží. Měl kolem sebe tak pořád ženské, ale do svatby nějak nepospíchal. Nakonec se vydal do Jeruzaléma, jako každoročně na svátky.

A v Jeruzalémě se stalo co?

V Jeruzalémě se šel podívat do chrámu a dostal amok, jako už dlouho ne. To byly zřejmě ještě ty pozůstatky od Jana Křtitele. Něco do něj vjelo a choval se jako smyslů zbavený. Skákal po stolech obchodníků, rozkopával jim zboží i peníze, křičel něco o lupičích a chátře. Převracel celé jejich stánky. Nejdřív je mlátil svojí holí, kterou nosil na cestách. Pak se mu zlomila, tak někomu sebral důtky na pohánění dobytka a řezal do všeho kolem sebe. Naprosto nepříčetný. Potom povalil dokonce improvizovanou toitoiku. Strašně jsem se styděla, ale netušila jsem, co bych mohla udělat, abych to řádění zastavila. Bála jsem se, že by snad těmi důtkami šlehnul klidně i mě. Pak se trošku uklidnil a křičel, že to klidně můžou všechno vyhodit do vzduchu, že to zase srovná potom zpátky. Byla přivolána chrámová stráž a odvedli ho. Oddychla jsem si, že to neskončilo hůř. Druhý den mě potom vyhledal.

To bylo to setkání, o kterém jste mluvila v úvodu?

Ano. Byl pro změnu úplně klidný, až jako bych řekla něžný. Oslovoval mě "maminko". Říkal, že je konečně u cíle a zcela v pohodě a potom mi sdělil tu větu, že zítra je jeho poslední den na této Zemi.

Nic bližšího vám neřekl?

Ještě mluvil něco o pravdě a že prý teď mu nemůžu rozumět. Že musí dokončit, co začal, a že pošle nějakého kamaráda a ten nám to vše vysvětlí. Potom odešel.

To jste ho viděla naposledy?

Ne. Dál jsem se ho snažila sledovat, jak jen to bylo možné. Při sederové večeři, kterou si my Židé připomínáme vysvobození z egyptského otroctví, jsem si všimla, že jeden z jeho kamarádů vyběhl ven a kamsi utíkal. Možná to byl Jidáš, ale jistá si nejsem. Byla dost tma. Po večeři se vydal Eman s kamarády do olivového sadu. Tam je nechal spát, taky už toho asi měli dost, a pak zase upadl do toho svého zasněného stavu. Dokonce i něco blábolil, ale slova jsem nerozuměla. Pak ho zatkli vojáci a další dění jsem jako žena moc sledovat nemohla. Až pak se na nádvoří srotil dav, tak jsem se tam zamíchala mezi ně. Byli tam taky kněží a farizeové, a samozřejmě tajní, zamíchaní v civilu mezi lidi. Ti nenápadně, až to bylo nápadné, říkali kolem sebe, že je to sám vůdce pekla, který znevažuje všechny tradice, že chce rozbíjet rodinu, spí s kurvama, ožírá se na svatbách a hostinách, nebo že je na chlapy. Ještě že se toho nedožil Josef, ten homosexuály moc nemusel. Bylo mi z toho hrozně. Všimla jsem si, že také lidem dávají po denáru, aby křičeli, že máme rádi císaře a chceme proto Emanovu smrt. To mi přišlo obzvlášť zvrácené, protože každý Žid všechno, co přišlo z Říma, nenáviděl. Dokonce ještě před pár dny si tentýž dav myslel, že nás Emanuel od Římanů osvobodí. To ho tenkrát posadili na oslíka a křičeli proti okupační vládě "Izrael Izraelitům a demisi, demisi". Když se teď Pilát zeptal lidu, zda má Emanuela propustit, začali skandovat: "Dost bylo Emana, dost bylo Emana!" Potom jsem omdlela a když jsem znovu začala vnímat svět, stála jsem pod křížem, na kterém umíral můj milovaný syn. Emanuel. Má naděje, že jeho poslední den na této Zemi bude tak slavný, jako ten první, kdy obloha uprostřed noci zářila, se nevyplnil. Tohle byla naprosto zjevná justiční vražda. Teď se naopak během dne udělala naprosto neproniknutelná tma. Ještě mi řekl, abych adoptovala Jana, případně i další děti. Když jsem si uvědomil, kolik dětí by to nutně potřebovalo, upadla jsem hrůzou opět do bezvědomí.

Leccos se proslýchá. Myslíte si, že to byl opravdu jeho poslední den na této Zemi?

Na tuto otázku bych raději neodpovídala.

Proč?

Setkala jsem se s příliš mnoha pochybovači o jeho případné další existenci zde. Každopádně bych byla, a zřejmě právem, nařčena z předpojatosti. Nezapomínejte, že jsem matka. Žádná matka si nechce připustit, že svého syna už nikdy neuvidí. Nedokážu to vidět objektivně.

Ale přece jen, co se o něm říkalo?

Verzí bylo spousty. Že kamarádi jeho tělo ukradli a pohřbili někam jinam. Že zcela neumřel, potom se znovu probral a odešel neznámo kam nejspíš s tou kurvou Magdalénou. Další verze byla, že umřel a potom ho Bůh vzkřísil a že se lidem ukazoval. Jiná varianta byla, že se probral a odletěl do nebe ve zlatém kočáře, ale slíbil, že se ještě vrátí.

A která varianta je pro vás nejpřijatelnější?

Připomínám, že jsem matka. Neumím to posoudit objektivně. Ale samozřejmě pro mě by bylo nejlepší, kdyby skutečně odjel nebo odletěl k Bohu, a ještě se někdy vrátil.

Co když se ale opravdu vrátí? Co když to skutečně nebyl jeho poslední den na této Zemi? Nenapadlo vás někdy, že tu už třeba nepozorován, nebo spíš nepoznán, někde mezi námi žije?

Abych řekla pravdu, taky už mě to napadlo. I když mně by asi stačilo, kdyby se rozdělil do milionů malinkých hvězdiček a v srdci každého člověka by byla jedna. Tak by to tenkrát pro mě nebyl jeho poslední den na této Zemi.

Děkujeme vám za rozhovor a přejeme sobě i vám, aby se to aspoň částečně splnilo.

Shalom.