Ještě chvíle času

     Zavřel jsem oči a uviděl jsem anděla. Vzal mě za ruku a dovedl ke krásně kované bráně, za níž bylo hřejivé světlo.

"Už musím jít, sbohem," řekl mi a někam zmizel.

Starší pán v rybářských holínkách si pohrával se zdobeným klíčem: "Vítám vás, pane Pišto!"

"Dobrý den, pane... pane..."

"Petr," doplnil mě.

"Je mi ctí, pane Petr."

"Tak dopsáno?" zeptal se a pohledem sklouzl na velkou vázanou knihu v mých rukách. "Jak to vidíte?"

"No, nějaké ty hrubky tam asi budou..."

"S tím si hlavu nelamte. Chyby děláme každý. Nás hlavně zajímá, jestli to je vůbec o něčem. A potom závěr. Na správném zakončení velmi záleží. Až vás pustíme dál, tak se vás On...", při slově On pokynul hlavou i očima k onomu příjemnému světlu, "...tam se vás On ještě bude ptát, proč jste to vlastně celé napsal."

"Proč jsem to napsal?" nechápal jsem.

"Co vás k tomu vedlo. Jakou jste měl motivaci. Zda jste se tím chtěl zviditelnit, stát slavným a nesmrtelným nebo to bylo pravdivé vyjádření nitra."

"Proč to chce vědět?"

"On to ví, ostatně se to na díle pozná. Ale proč se na to ptá, to my nevíme."

"Není to tedy z jeho strany jen jakási zlomyslnost?"

Pan Petr nejistě zakašlal a opatrně se rozhlédl kolem: "Nechtěl jste, pane Pišto, říct dobromyslnost?"

"Ano," opravil jsem se rychle. "Myslel jsem samozřejmě dobromyslnost."

"Třeba chce, abyste odpověď hledal také vy."

Na scéně se opět objevil anděl. Dal si ruku před ústa a něco šeptal panu Petrovi. Já si ho zatím prohlížel. Bílé roucho kombinované s nebeskou modří. Světlé vlasy a kolem hlavy zlaté hvězdičky. Na ruce, kterou si držel před obličejem, jsem uviděl svítit známky. Dvě jedničky a dvě pětky. Polilo mě horko. Teprve po chvilce mi došlo, že to není známkování poroty, ale displej hodinek.

Pan Petr se usmál a řekl mi: "Uvidíme se později. Sbohem." A byl pryč.

Anděl mě zase vzal za ruku a někam vedl. Měl jsem pocit, že mi říká, abych ten závěr ještě trošku přepracoval, ale nebyl jsem si jistý, jestli mu dobře rozumím.

"Vy jako myslíte, abych ještě pokračoval?"

Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněla pohledná blonďatá sestřička v modrobílé uniformě.

"To si pište, pane, že musíte pokračovat. Máte ještě kus života před sebou." Odhrnula si neposedný pramen vlasů za ucho a já uviděl náušnici se zlatou hvězdičkou.

"Tak ten trojitý bypass se nám konečně probral," houkla přes rameno na někoho, koho jsem neviděl. "Panebože, ale že mu to trvalo, co?"