Jsme normální?

Dostali jsme pozvánku na slavnostní večeři. Společensky jsme se oblékli a vyrazili. Na určeném místě jsme byli kupodivu včas, i když manželka s tou dochvilností mívá občas problémy. Do oficiálního začátku zbývalo ještě pět minut, ale všichni seděli na svých místech jako zařezaní. Hlavu skloněnou dolu, jako by dávali najevo že s těmi ostatními nemají nic co do činění. Ani nás nemínili vzít na vědomí, že jsme přišli. Tak jsme se taky vplížili na volná místa a sledovali stejně jako oni podlahu pod sebou.

Pak to oficiálně začalo. Zvonek, hudba, lidé povstali, ale pořád se zasmušilou tváří sledovali cosi dole. Začali se omlouvat všem, že jsou špatní a ještě horší, ale stále se na nikoho z nich ani nepodívali. Mluvili k nim uraženě s hlavou na prsou. Asi se až příliš styděli, než aby jim to dokázali říct z očí do očí, face to face.

Po delší době nadhodil ten moderátor akce, který se mi nezdál nic moc, mohli si najmout třeba někoho z rozhlasu, že už bychom se mohli mezi sebou pozdravit. Začal jsem nadšeně zdravit lidi kolem sebe. Ale všiml jsem si, že ostatní se zdraví především s těmi, se kterými přišli. To jsem moc nechápal. Zdravil jsem i ostatní, ale oni jen zavrčeli, abych jim dal pokoj. Večeře pořád nikde.

Pak se lidé postavili způsobně do fronty. Jsem stará škola, tak jsem si myslel, že přivezli banány nebo mandarinky. Možná i bez pecek! Nebo že tam bude vepředu švédský stůl. Těch úvodních proslovů před večeří už bylo až dost. Ale on tam jen ten moderátor rozdával sušenky. No, slabší variantu večeře jsem ještě neviděl. Měl jsem hlad jako vlk. Taky lidé, kteří trpělivě vystáli frontu, byli nápadně zklamaní. Odcházeli zachmuřeně, už se naštvání nijak nesnažili skrývat. Jeden na druhého se mračili. Či přesněji, už se na sebe ani nechtěli podívat.

Co si o tom myslíte vy? Také se vám to už někdy stalo?