Kanec

03.05.2019

Žiju na venkově na malé soukromé farmě spořádaným životem drobného zemědělce a příležitostného bezvýznamného zapomenutého spisovatele. Žádné mimořádné zvraty v mém životě nebývají. Až jednoho dne přišla tajemná babička s košíkem pokrytým šátkem a v něm cosi. A prý, jestli znám tu pohádku o Zlatovlásce, jak ten Jiřík rozuměl řeči zvířat a takový ty nesmyslný bláboly. Dal jsem jí najevo, že na to nemám kdy, že mám dost svý práce a jestli je hladová, že na půdě visí poctivej špek a chleba máme taky dost.

"Děkuju ti, synáčku, děkuju. Jsi hodný. A až si to rozmyslíš, tak si tu mojí pochoutku uvař, nebudeš litovat."

Nějak jsem se o ni dál nestaral, tak ani nevím, jestli normálně odešla, nebo pohádkově zmizela. Ale to cosi z košíku jsem si přece jen uvařil a začali se dít věci.

Přijdu do chlívku a povídám: "Ahoj, Pašíku!" a ono se ozvalo: "Nazdar, Pepíku!" Tak to je teda fakt hustý, říkám si pro sebe. A nahlas dodávám: "Ty umíš mluvit?"

"No jasně, všichni umíme mluvit. Jen vy lidi, co ještě žijete, nás normálně neslyšíte."

"Jak to myslíš ´co ještě žijeme´?"

"To máš tak," povídá dál to moje vykrmený prase. Každej z nás byl napřed člověk. A po smrti se dostal do nebe. To spočívá v tom, že se mu plní jeho nejvnitřnější přání. Nebo prostě to, co celej život musel v sobě tak nějak nejvíc potlačovat."

"Aha, takže tomu mám rozumět tak, že tys chtěl být prase? To mě teda podrž."

"Jasňačka. Podívej. Já byl bezdomáč. A celej život jsem si přál, abych měl svůj vlastní teplej bejvák a pravidelnou stravu a dost pití. Tak teď mám krásnej teplej chlívek, žrádla denně dost a dost, až z toho spokojeně tloustnu. O tom se mi ani nesnilo. A vychlemtat můžu taky kolik chci."

"No jo, ale pak tě zapíchnou, to ti nevadí?"

"Přesně naopak. Víš, když žiješ na ulici, tak jedna z těžkejch věcí je, že zemřeš úplně opuštěnej, všem je to šumák, nikdo si toho ani nevšimne. Ale mě teď čeká slavná smrt. Lidi se kvůli tomu sejdou, budou popíjet a radovat se a ten hrdina, kvůli komu to všechno bude, to budu já."

Z kurníku vyběhla s radostným kdákáním slepice a vrhnul se na ní kohout, jak už to tak kohouti se slepicema dělají. Tak povídám Pašíkovi: "A ta slepice si přála jaký nebe?"

"To byla taková zatrpklá stará panna. Strašně moc chtěla být užitečná, denně byla v kostele, toužila páchat dobrý skutky, ale lidi v ní viděli nerudnou pomlouvačnou hašteřivou klepnu. Tak je teď slepice. Denně snese svoje vajíčko a je šťastná, že je užitečná. Něco jako když měli skauti každej den jeden dobrej skutek."

"A ten kohout?"

"To byl tady ve městě kantor. Učitel. Starej mládenec. Moc hodnej člověk. Nevím přesně, co on v sobě musel potlačovat, ale teď zvládá všechny ty slípky a je šťastnej on i ty slepičky."

Pak Pašík plynule navázal otevřenou otázkou: "A čím budeš jednou ty?"

Bez velkého rozmýšlení jsem vypustil z pusy: "Asi kanec. Prostě budu opravdovej normální kanec, co se chová zcela legitimně jako kanec. S naprostou volností. Ale co je na tom nejdůležitější. Až zemřu po druhý, pak už i jako ten kanec, tak způsobím emoce mezi lidma - se šípkovou, nebo se zelím? A co si může člověk-kanec-spisovatel víc přát, než aby rozproudil živou diskuzi."

Potom jsem uviděl na hranici dříví krásnou čtyřbarevnou kočičku, co se tam vyhřívá na sluníčku. Zeptal jsem se Pašíka i na ni.

"To byla utahaná sedřená matka čtyř dětí. Taková šedá myš. Přála si být krásně namalovaná, což při denním provozu nestíhala. A hlavně si chtěla někdy jen tak lehnout a slunit se a nic nedělat. Dost možná se také potřebovala pomstít té šedé myšce v sobě. Tak je kočka, nic nedělá a prospí celej den. Ale na jaře bude mít čtyři koťátka, ona by totiž bez nich stejně šťastná nebyla."

Došel jsem k ní a s láskou jsem jí něžně pohladil. Docvaklo mi totiž, že to skutečně naše máma s námi čtyřmi neměla vůbec jednoduché.

A co ty, milý čtenáři? Jakým zvířetem se staneš ty?