Přítomnost pana P.

03.03.2018

Žil jsem celkem obyčejný život celkem obyčejného člověka, který řeší tu a tam celkem obyčejné problémy. Od života jsem chtěl, a také dostával, stále víc a víc. Až jednou, v docela nenápadný všední den, zaklepal u mých dveří docela nenápadný pán. Tenkrát jsem ho ještě neznal a rozhodně jsem netušil, že je to osobně sám veliký pan P.

Přišel neohlášen a poměrně nevhod. Neočekával jsem ho a měl jsem docela jiné plány. Ale domníval jsem se, že se nijak dlouho nezdrží. Proto jsem si s ním nehodlal příliš lámat hlavu. Jen jsem se začal pro jistotu u zkušenějších a moudřejších lidí přeptávat, jestli někdo neví, co je ten pán zač.

Nejdřív všichni neurčitě kroutili hlavou. Až jeden známý mi řekl: "Domnívám se, že máš co do činění se světově proslulým panem P. Ten už nikdy neodejde a postupně tě o vše připraví." Pochopitelně jsem tomu nevěřil. Byl jsem plný síly a odvahy. To bych se na to podíval, abych s ním nezatočil. Tedy pokud to vůbec je pan P., což také není zdaleka jisté. Budu si spokojeně žít, jako by tu ani nebyl.

Ale pan P. nezahálel. Většinou se tvářil, jakoby nic. Ovšem když jsem spal, nenápadně ohlodával mou schopnost ovládat pravou ruku. Abyste tomu ale správně rozuměli. To nebylo tak, že bych se ráno probudil a ruka nefungovala. On to dělal velice rafinovaně, po malinkých kousíčkách. Nejdřív jsem to prakticky nezpozoroval. Pak jsem začal mít pocit, že něco není úplně v pořádku. A najednou byla ruka nepoužitelná.

Potom se pustil do pravé nohy, levé ruky a tak pořád dál. Pan P. vytrvale rozkrádal mé schopnosti a mně zbývalo stále míň a míň. Myslel jsem si však dál, že to vše přece jen nějak zvládnu a zvítězím nad ním. Měl jsem totiž v sobě takové to rozpustilé, hravé, nespoutaně veselé, malé dítě. To odjakživa vyvádělo nejrůznější taškařice. Když jsem já, navenek důležitý a vážný muž, nedával pozor, tak mrkalo na krásná děvčata, usmívalo se na zralé ženy nebo dělalo úšklebky na urozené muže. Vždycky jsem si s ním užil spousty legrace.

Ale pan P. zaútočil právě na jeho projevy. Postupně mi, opět po malých kousíčkách a zprvu zcela nepozorovaně, okusoval mimiku tváře. Pokud tedy chci šibalsky mrknout na kolemjdoucí dvacítku, tak můj pokerový obličej udělá s časovou prodlevou neurčitý křečovitý škleb, který vyděsí osmdesátiletého staříka, kterého už mezitím míjím. Je mi stále jasnější, že pan P. to nevzdá.

Ovšem to radostiplné dítě toužící po lotrovinách, to je ve mně stále. Jen se ho pan P. snaží věznit. Ale i když už dneska obtížně mluvím a pero v ruce jen sotva udržím, tak na počítači ještě pořád povídky pomalinku vyťukám. A jednou, až se zbavím svého, panem P. paralyzovaného, těla, tak se ten malý šibal, co je ve mně ukrytý, vesele zase rozběhne, svůdně bude mrkat na krásná děvčata, štípat do prdelek šťavnaté boubelky a rozpustile se usmívat na všechny kolem. Pak už totiž pan P. nebude nad ním mít žádnou moc.

(pan P. = Parkinson)