Slovo mladým - svoboda ke svobodě
Vás, mladší generaci, dělí od roku 1989 pět, deset, či ještě více let. Taková doba, jakou mojí generaci dělilo od 2. světové války. A koho z nás asi tak tenkrát zajímalo vyprávění "starců," co oni všechno prožili a jak trpěli. Přemýšleli jsme, čím budeme, trápili se z nešťastné lásky, ze špatných známek, možná z rozchodu rodičů nebo ze šikany v kolektivu (I když tenkrát se tomu tak ještě neříkalo) a snili jsme o velkých věcech. Žili jsme svůj vlastní život tady a teď. Tedy vlastně tehdy a tam.
A teď bychom chtěli, abyste nám naslouchali, a to i přestože my nejsme schopni naslouchat a snažit se rozumět vám. Pravdu a moudrost máme přece my! Protože jsme starší a tudíž moudřejší. Na tohle nikdy nenaleťte. Někdy to může být sice pravda, ale většinou je to jen zastírání naší duševní lenosti otevřeně diskutovat s člověkem s odlišnými názory (nebo případně příznak stařecké demence).
Potom je tu ještě jedna důležitá věc, kterou si myslím právě vy vnímáte jasněji než my. O jaké svobodě je řeč? Existuje svoboda vnější a vnitřní. Svoboda vnitřní existovala vždy a vždy existovat bude. Jen je třeba nést následky svých svobodných činů. Ale to už vás zase "poučuju", vy to přece dobře víte.
Žít ve vnější nesvobodě znamená buď být statečný i s těmi důsledky, nebo si postupně křivit páteř. Je tu přece "objektivní" omluva (výmluva). Vždy se můžeme stát otroky, zrádci a kolaboranti s těmi, co mají moc, ať jsou to politici nebo třeba supermarkety. A já si nemyslím, že dnes je nebezpečí zotročení menší. Jen je možná skrytější. Paradox je, že čím větší vnější nesvoboda, tím narůstá svoboda vnitřní (alespoň v církvi je to přímo hmatatelné) a naopak.
Domnívám se, že největším darem není svoboda, ale "svoboda ke svobodě". Máme být svobodní k tomu, abychom dokázali unést svobodu.
Izraelský národ, když vyšel z egyptského otroctví, chodil čtyřicet let pouští, aby ti staří remcalové stačili pomřít. My máme za sebou teprve třicet let. Navíc se prodlužuje doba dožití...
Ale jak můžeme my, často s pokřivenou páteří, mít odvahu radit (nebo dokonce vás posuzovat či odsuzovat) vám, kteří jste vnější otroctví nezažili. Vy musíte žít tady a teď. A můžete (pokud budete mít k tomu odvahu) pomoci naší generaci, abychom vnímali bohatství vaší pravdy a neotravovali vás našimi vzpomínkami na minulost.
Prosím tedy o trpělivost. My postupně vymřeme (i když s tím až tak moc nespěcháme). Ale vy tu budete žít. Mějte v sobě vždy svobodu ke svobodě a odvahu nést radostně a s hrdostí důsledky svých činů.
A nenechte se ukolébat větou, že pravda a láska musí zvítězit. Není to pravda! Pravda už dávno v Kristu zvítězila (to není jen zbožná fráze) a Láska musí tady a teď každý den vyhrávat ve vašem životě.