Pokání

Blížily se Velikonoce, nejvyšší čas dát věci před Bohem do pořádku. Na zpovídání byl přizván kněz ze sousední farnosti. Věřící tak měli možnost vyznávat své hříchy někomu, kdo je osobně nezná. Však příští sobotu zas vypomůže u něj zdejší farář, otec Matěj. Ten zpovídal též, ale potom si odešel odpočinout a připravit kázání na neděli.

Lidé sice o možnosti zpovědi za účasti jiného zpovědníka věděli, ale i tak jich přišlo jen pár. Ze zpovědnice vzadu pod kůrem vyšel otec Jindřich a obrátil se na kostelníka, který tam důležitě postával: "Já už musím jet, připomeňte panu faráři, že ho příští sobotu očekáváme zase u nás. A ať si sem jde ještě chvilku sednout, kdyby náhodou někdo přišel. I když už to asi ani nebude potřeba. Tak s Pánem Bohem."

Kostelník chvilku uvažoval, zda má běžet na faru a rušit pana faráře, ale pak se rozhodl nechat ho v klidu. Vzkaz vyřídí později a zpovídat už skutečně nebude potřeba. Ostatně jen tak sedět tam může on taky. Kdo by ještě přišel? Všichni, co většinou ke zpovědi chodí, už tu byli. A za deset minut se stejně končí. Spokojeně se uvelebil ve zpovědnici, zatáhl závěs a rozsvítil světélko, oznamující přítomnost zpovědníka.

S čím ovšem těžko mohl počítat, byla skutečnost, že oba kněží se venku potkali. Proto místní farář, prošedivělý a lety shrbený duchovní pater Matěj, spěchal do zpovědnice, aby nezůstala opuštěná. Ač mu bylo přes sedmdesát, nechyběl mu stále bystrý rozum i poměrně svižný krok. Ještě stačil zahlédnout svého kostelníka, jak se noří do zpovědnice nikoliv jako kající hříšník, ale na místo zpovídajícího.

"Inu, jak myslíš. Tak dobře. Vyměníme si tedy místa," zamumlal s úsměvem a pokračoval směrem ke zpovědnici. Přiklekl pokorně k zamřížovanému a téměř neprůhlednému okénku, které mělo poskytovat hříšníkovi pocit anonymity, zakryl pro jistotu ještě trochu rukou tvář, čímž mimoděk i částečně změnil svůj hlas a zpověď začala.

"Otče, jsem zde správně? Opravdu se zde můžu vyznat ze svých hříchů?"

Kostelník se polekal. Po pravdě řečeno, nikoho nečekal a marně se snažil vzpomenout, kdo by ještě mohl přijít. Jako by už někdy někde toho člověka slyšel, ale ne a ne si v hlavě propojit, ke komu ten hlas přiřadit.

"Jistě, jen pokojně vyznejte své hříchy. Bůh je připraven každému odpustit, kdo svých hříchů opravdu lituje." Přece jen jsem už něco za ta léta kostelničení odposlouchal, myslel si kostelník hrdě, a pan farář s tím názorem v duchu souhlasil.

"Ovšem problém je ten, že si žádných hříchů nejsem vědom," pokračoval farář.

"Bible nám praví, že kdo říká, že nemá žádný hřích, klame sám sebe." Kostelníkovo plynulé poučení mu téměř vyrazilo dech. Asi skutečně občas něco poslouchá, usmál se.

"Je tu ještě také jeden problém, už jsem nebyl u zpovědi mnoho a mnoho let. Je pro mě těžké teď, tak najednou..."

"Jen, odvahu, ničeho se nebojte. Nevyznáváte hříchy mně, ale především samotnému Bohu."

"Dobře tedy. Před dvaceti lety mi zemřela žena a já měl dvě možnosti. Buď Boha nenávidět, za to, co mi udělal, nebo se naopak na víru upnout a Bohu do smrti sloužit, protože jsem nevěděl, co dál se životem."

Kostelník vytřeštil oči a nevěřil svým uším, ale farář plynule pokračoval.

"Rozhodl jsem se tedy pro tu druhou možnost, ale ve skutečnosti jsem v srdci měl tu první variantu. Boha jsem uvnitř stále nenáviděl, ale denně jsem mu navenek sloužil. Lidé mě chválili a to mi dělalo samozřejmě dobře. Ale nikdy jsem ve skutečnosti Bohu neodpustil, že mi sebral ženu. Pochopitelně bych to nikomu nepřiznal. Vlastně ani sám sobě. A teď už se můj život pomalu chýlí ke konci a já nevím, co s tím."

"A kde a jak vykonáváte tu svou službu Bohu?" zeptal se kostelník.

"Dělám zde v tomto kostele kostelníka - už dvacet let," odpověděl mu farář.

"Ne, to přece není možné! Vždyť to jsem přece já!"

"Ano, jste to skutečně vy, ale když jste dosud nenašel odvahu to upřímně vyznat, udělal jsem to za vás. Bůh přece nebude čekat do nekonečna. I když on na nikoho nespěchá. Nakonec je přece celkem jedno, kdo je na které straně jedné a té samé mřížky ve zpovědnici. Stejně se, jak jste správně uvedl, člověk zpovídá především Bohu."

Nyní už kostelník příliš dobře věděl, odkud zná ten hlas: "Ale, otče, jak jste to mohl všechno tak přesně vědět? Vždyť ve skutečnosti to nikdy tak úplně nedošlo ani mně. Ale musím uznat, že vlastně máte docela pravdu."

"Však já nejsem tak úplně mimo realitu, jak by si leckdy mnozí možná rádi mysleli nebo dokonce přáli. Pokud tedy souhlasíte s vyznáním, které jsem za vás už učinil, a chcete se s Bohem smířit, nic nebrání tomu, abych vám udělil rozhřešení. Pokud vy dokážete odpustit Bohu, Bůh s odpuštěním také problém nemá."