Pomazání nemocných

Starý Mráček byl znám svou láskou k alkoholu a nenávistí k církvi. S přibývajícími roky se to ještě víc horšilo. Nevynechal žádnou příležitost, kdy se mohl napít, ani kdy mohl zesměšňovat faráře nebo napadat církev.

Tak také v den, kdy u nich měla začít domácí zabijačka, posilněn notně alkoholem, dostal nápad. Zavolá faráře, že je u nich někdo před smrtí, aby mu přijel dát poslední pomazání. Ať je nějaká sranda. Když mohl Lada nechat mluvit kocoura Mikeše i Pašíka, co by nemohl mluvit taky jejich Pašík?

Kopnul do sebe další skleničku a vytočil číslo.

"Prosím, farní úřad."

"To je pan farář?"

"Ano, u telefonu, co potřebujete?"

"Já bych nutně potřeboval zaopatřit, mám už smrt na jazyku."

"A kdo volá? Kde bydlíte?"

"U Mráčků. Na samotě u lesa."

"Vy jste pan Mráček?"

"Ne pan Mráček, já jsem to prase vod Mráčků," dusil v sobě smích.

"Já vám nerozumím, co říkáte? Asi jsem špatně slyšel. Jaké prase?"

"No, žiju celej život jako prase, takovej svinskej život, jedna prasečina za druhou. Tak hlavně přijeďte rychle, ať to stihnete dřív, než umřu. Prosím vás, pospěšte si," snažil se Mráček o zoufalý hlas. Pak ještě do telefonu zachrochtal a zavěsil. Ihned propukl v bouřlivý smích, až se za břicho popadal.

Místní farář, otec Matěj držel ještě v ruce mobil, když na faru dorazil kostelník, že jde opravovat hřbitovní zídku. Zhruba mu převyprávěl telefonát, protože mu to celé přišlo krajně zvláštní.

"Jestli to byl starej Mráček, tak si z vás dělal srandu, to je jasný jak facka," zhodnotil situaci kostelník.

"Když ale někdo požádá kněze o pomazání nemocných, tak musí jet. Člověk před smrtí často změní svůj pohled a chce se smířit s Bohem."

"Když musíte, tak musíte, ale já vám říkám, že na každou svini už se někde vaří voda. A to rozhodně platí taky o Mráčkovi."

"Takhle už nikdy o nikom nemluvte. Teď ale už musím pospíchat."

Za čtvrt hodiny dorazil k Mráčkům. Tam bylo boží dopuštění. Po dvoře volně pobíhalo prase. Dveře do stavení byly otevřené, tak zaklepal a zavolal: "Pane Mráček, jste doma?"

Zevnitř vyšel řezník v zástěře s nožem v ruce. Když uviděl otce Matěje, tak se i s tím nožem divoce pokřižoval a vykřikl: "Ježišmarjá, farář!" Otec Matěj si jen pomyslel, že to je zvláštní trojka, Ježíš, Maria a farář. Ani Nejsvětější Trojice, ani svatá rodina. Potom proklouzl kolem něho do sednice. Na posteli ležel bezvládně pan Mráček, zkřivenou pravou půlku obličeje, spadlé víčko. Něco se pokoušel říct, ale pouze mu vytekly sliny ze svěšeného koutku. Vedle postele stála brečící paní Mráčková, neschopná slova.

Otec Matěj nezahálel. Vyznání hříchů už teď nepřipadá v úvahu, v tom případě rovnou pomazání nemocných, které zpověď plně nahrazuje. Sotva dokončil udílení svátosti, vydechl pan Mráček naposledy. Přidal tedy pro jistotu ještě jeden Otčenáš a Zdrávas a zatlačil mu oči.

"Pane faráři, jak jste to věděl? Já volala jenom doktora, vás jsem zapomněla zavolat?"

"S tím si hlavu nelamte. Váš pan manžel věděl, že se blíží smrt a tak se asi dal na pokání a zavolal mě sám, abych přijel a doprovodil ho do náruče našeho Pána. Tentokrát to vyšlo, ale jinak si pamatujte," stočil pohled na chvíli i k řezníkovi, který s otevřenou pusou stál u dveří, "že není dobře odkládat smíření s Bohem až na poslední chvíli."

"To není možný," divila se paní Mráčková, "sice se denně modlím za jeho obrácení, ale tomuhle bych nikdy nevěřila, že by se mohlo stát."

"Tak proč jste se tedy denně za to modlila, když jste tomu nevěřila?"

Od odpovědi už ale paní Mráčkovou zachránil lékař, který pospíchal dovnitř: "Dobrý den, tak, kdepak máme toho pacienta?"