Eucharistie

Otec Matěj se v kázání snažil přesvědčit své ovečky o tom, že příliš často berou prováděné náboženské úkony jen jako zvykovou rutinu, nepřemýšlí vůbec nad tím, co dělají, pouze plní cosi vnějšího, ale jejich srdce je někde daleko. Možná u husy, kterou už mají v troubě a potřebovala by podlévat. Stejným způsobem přistupují k evangeliu. Mají pocit, že vše už znají, mockrát to slyšeli a Bůh je už nemá čím překvapit. Ovšem měl dojem, že všichni myslí stejně na něco jiného s pocitem, že už dobře ví, co tak asi farář řekne. Jako kdyby hrách na stěnu házel.

Při vlastní mši vzal římský kánon. Je sice trochu delší, takže s ním kněží moc často své ovečky nezatěžují, ale je skutečně krásný a textově bohatý. Když se dostal k modlitbě Otčenáš, mimoděk ho napadlo, že si nějak nevzpomíná, zda bylo proměňování. Že by obrátil omylem dva listy? Ale ne, to snad ne.

Věřící recitovali modlitbu Páně a on pochybnost stále nedokázal vyhnat z hlavy. Možná, že proměňování bylo, možná ne. Ovšem pokud nebylo, je celá mše neplatná a v kalichu má víno a v misce obyčejné oplatky. Proč to není třeba na vínu vidět. Mohlo by se z bílého stát krvavě rudé. Nebo by mohly hostie začít bělostí přímo zářit.

Pozdravení pokoje. Snaží se rychle přemýšlet, co s tím. Přece nemůže lidem podávat obyčejné oplatky a říkat jim "Tělo Kristovo". Nebo proměňování bylo, jen na to vůbec nemyslel? Došel do svatostánku pro ciborium. Proměněných hostií je tam dost. Při přijímání tedy může podávat skutečně Tělo Kristovo, akorát neví, jestli on pije Krev Kristovu, nebo obyčejné víno.

V závěru mše, pokud to tedy byla skutečná mše a ne jen jakási prazvláštní bohoslužba, připomenul lidem, tak jak to měl předem připravené, že nemají sklouzávat k náboženské rutině, ale každý úkon zbožnosti provádět tak, jako by jej dělali poprvé.

Odcházel od oltáře a vzpomínal si, jak při své primici, už je to čtyřicet čtyři let, ten čas tak letí, prožíval intenzívně každé slovo, každý úkon, každý jednotlivý detail, jak pociťoval obrovské vzrušení, když on sám poprvé proměňoval tu zářivě bílou oplatku v Tělo samotného našeho Pána Ježíše Krista.

Sotva došli do sakristie, zeptal se kostelníka: "Tak teď si vás vyzkouším, jestli dáváte v kostele pozor. Bylo při dnešní mši proměňování?"

"Samozřejmě, že bylo," odpověděl on bez zaváhání.

"Víte to jistě?"

"Samozřejmě, při každé mši přece je proměňování."

"Ale já vás nezkouším z toho, co je při každé mši. Já chci vědět, jestli bylo dneska."

"A proč by jako nebylo?"

"Jste si jist, že jste si u oltáře kleknul a že jste dvakrát zvonil, když jsem pozdvihoval hostii a kalich?"

"No, tak zas tak úplně stopro to netvrdím, ale kdyby nebylo proměňování, tak by to bylo kratší, to bych poznal," řekl a podíval se na hodinky. "Je to jako obvykle."

"Jenomže římský kánon je delší, tak bychom měli končit trošku později."

"No, popravdě, minutu nebo dvě bych stejně vlastně nepoznal, někdy máte trošku kratší kázání a někdy vám to jde tak nějak pomaleji. Ale že si s tím lámete hlavu, otče, lidi stejně nic nepoznají. Chlapi už jdou na pivo a ženský vařit. Těm je to šuma fuk."

Otec Matěj ještě odchytil postupně dvě zbožné duše, ale jistoty se nedobral. Nikdo si takové drobnosti nevšímal. Vyrazil tedy zpět do kostela. Přijme hostie z dnešní mše, které jsou v misce, ať jsou proměněné, nebo ne. Vtom mu došlo, že po přijímání zcela automaticky a opět naprosto bezmyšlenkovitě vysypal hostie z misky do ciboria, takže teď už nepozná, které tam byly dříve, tedy proměněné, a které jsou dnešní.

Postupně tedy přijal se zbožnou úctou všechny hostie, kromě jediné velké, kterou tam měl připravenou do monstrance a která určitě proměněná byla. Jen díky ní nemusel pak zhasnout věčné světlo u svatostánku. A dával si svatosvaté předsevzetí, že už nikdy nebude žádný úkon zbožnosti dělat zvykově a bezmyšlenkovitě, ale jestli to dodržel, to ví jen Bůh.