Přikázání páté: Nezabiješ

Otec Matěj, téměř sedmdesátiletý farář, k obci beze zbytku patří. Zdaleka ne všichni jsou věřící, a i z těch, kteří se k církvi hlásí, je jich v neděli v kostele žalostně málo. Ale nestěžuje si. Stále radostné mysli. Na svůj věk plný síly a energie. Ostatní obdivují jeho sportovní postavu ochotně objíždějící na kole potřebné či osamocené farníky. Ale hlavně stále bystrý a plný humoru.

"Otče, mám na vás otázku," zastavil ho po nedělní mši Norbert Kouřil, usedlý, zpravidla málomluvný soused. Byl pár let v důchodu, spíše taková uzavřená povaha. Do delších hovorů se pouštěl málokdy i kvůli tomu, že si trošku šlapal na jazyk.

"Ale Norberte," okřikla ho manželka Kamila. "Snad nechceš pana faráře otravovat s tím čoklem. Na tom není co řešit. Pan farář má jiné, důležitější, vznešenější starosti a důstojnější poslání, než řešit starýho smradlavýho psa." Kamila byla naproti Norbertovi žena jazyka velmi ostrého. Mnozí ji mezi sebou nazývali ´Kouřilovic megera´. Proslýchalo se dokonce, že starý Kouřil koktá kvůli ní a že mluví tak málo, protože stejně nemá šanci se prosadit.

"Mně by za-zajímalo, jak to mají psi, jako s nebem, jako ti psi," nedal se Norbert.

"No slyšíte ho, pane faráři, se z toho svýho psiska už dočista zbláznil. Já jsem ráda, že je nebe jenom pro lidi a ne pro nějaký hafany. Já je tam rozhodně nechci."

"Paní Kouřilová, já sice nevím, kde vy berete jistotu, že vy tam budete a že psi tam nebudou. Já bych si netroufnul na sto procent tvrdit ani jedno," snažil se otec Matěj odlehčit situaci, "ale jelikož Bůh je láska sama, tak on to všechno nějak vyřeší. Jak praví Bible: ´Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo...´ Tak já bych to nechal na něm."

"Ale když on A-Amor pošel, jako můj Amor."

"Váš pes Amor už nežije?" zeptal se překvapeně farář. Dobře věděl, jak Norbert svého vlčáka miloval a také neměl pochyb o tom, jak silně ho nesnášela jeho manželka Kamila. Neustále nadávala, že smrdí, tahá do bytu bláto, všude jsou chlupy a Norbert radši spí s Amorem, než s ní.

"Ne-nežije, pošel, ve středu odpoledne, jako pošel."

"Aspoň bude klid, však už bylo na čase. Stejně byl starej."

"Ale paní Kouřilová, takhle byste neměla mluvit. Váš manžel ho měl přece hodně rád, to dobře víte. Byl něco jako člen vaší rodiny. Je to pro něj jistě bolestná ztráta."

"Bolestná ztráta? Hmmm!" odfrkla Kouřilová, "bolestný to pro něj je. Ale hlavně kvůli tomu, že moc dobře ví, kdo mu to udělal. Kdo toho čokla otrávil." Udělala dramatickou pauzu a vychutnávala si napětí a zvědavý zájem posluchačů. "Udělala to ta jeho děvka z hospody, co se s ní kurví. Jo, tak je to."

Norbert zrudl až po kořínky vlasů. "Co, co si to do-dovoluješ, jako?"

"A chceš vědět, jak to vím?" zeptala se Kamila vítězoslavně. "Myslíš si, že jsem tak blbá, že o tvým pelešení nic nevím? Čekala jsem v úterý za hospodou, abych tě tam s ní načapala. Že ti není hanba, dědku starej. Místo aby ses učil líhat v rakvi, tak se válíš s takovou courou. Ale taky jsem slyšela, jak ti Renata kvůli něčemu nadávala a vyhrožovala ti, že když jí to nesplníš, tak ti Amora zamorduje. Doslova říkala ´jsem zvědavá, jak se budeš tvářit, až najdeš Amora bez života´. A ejhle, ve středu bylo po něm."

"Re-Renata by to nikdy ne-neudělala, jako teda Re-Renata."

Renata občas vypomáhala večer v hospodě jako číšnice. Bylo by obtížné přehlédnout, že Norbert zajde do hospody na jedno právě ty večery, kdy je tam ona. Ovšem jelikož dobře znali tu jeho rozkřičenou megeru, tak mu to všichni přáli.

"Ale udělala, to si piš, že by to udělala. Taky už asi pochopila, že ty máš rád akorát sebe a toho psa."

"Jste si jistá, paní Kouřilová, že paní Renata to myslela vážně s tou výhrůžkou?" zeptal se otec Matěj.

"No to tedy jo, na tuty."

"A slyšelo to víc lidí? Třeba to někdo využil a otrávil ho, protože se celkem právem mohl domnívat, že pak podezření padne na Renatu."

"Ale to přece nikdo neslyšel," odštěkla Kamila. "Jo nebo myslíte mě, že jsem to udělala já, abych se pomstila Norbertovi a zároveň to hodila na tu kurvu? No, to by sice bylo docela fikaný, ale to mě nenapadlo."

"Určitě to nikdo další nemohl slyšet? Nebo nemluvila jste o tom ještě s někým?"

"Jsem si celkem jistá, že to nikdo neslyšel. Ale je fakt, že jsem to ještě říkala starej Pokornej. Zdeně Pokornej, tej ze samot, jak tu dělá listonošku. Potkala jsem ji večer, když jsem se vracela rozčilená vod tý hospody."

"Ta-ta by to mohla, jako udělat," napadlo Norberta. Všichni věděli, že Zdena Pokorná, pár let už přesluhující důchodkyně, která roznáší poštu, je silně náladová a nesnáší, jako snad většina jejích profesních kolegů, štěkající a otravující psy.

"Je pravda, že paní Pokorná psy moc ráda nemá a občas na ně podá na obci udání, ale ta teď má naprosto jiné starosti," oponoval otec Matěj. "V neděli jí, jak víte, zemřel manžel. Oni sice ani jeden do kostela nechodili, ale jeho sestra mě zavolala, jestli bych ho nepřijel zaopatřit, že už umírá. Paní Pokorná sice vyváděla, že oni na faráře nevěří a málem mě k němu ani nepustila, ale když jsem jí ukázal, že přináším i svaté přijímání, tak si netroufla přímo před svátostným Kristem ve svaté hostii mi už víc bránit. Byla z celé té situace naprosto rozhozená. V úterý, to máte pravdu, paní Kouřilová, to jsem ji také večer potkal a ptal jsem se jí na manžela. Ona se divila, že jsem na faře, byla zase taková nějaká pomatená a pak mi řekla, že manžel zemřel hned v neděli večer. Pohřeb jsme domluvili na pondělí, tedy na zítra. Ta rozhodně nebyla schopná myslet na nějakého vašeho psa."

"Takže, pak, pak jsou jenom dvě mo-možnosti, jako," shrnul to Norbert, "buď Re-Renata, co já tedy ne-nevěřím, jako, nebo ty!" zabodl ukazováček směrem k mohutným ňadrům své ženy Kamily.

V pondělí dopoledne přišel Norbert na faru. Bylo na něm znát skutečně silné rozčilení. Nervozitou téměř nebyl schopen vykoktat ze sebe pozdrav, ale bylo znát, že se chystá k nějakému závažnému sdělení.

"O-otče, já jsem o tom A-Amorovi pře-přemýšlel, jako o Amorovi. Ona Re-Renata, no, prostě, jako, Re-Renata mě občas pozve do-domu, jako. Chá-chápejte, když mám doma Ka-Kamilu, to byste, ani vy, jako, taky nevydržel, ne? Ale taky ze mě tahá pe-peníze. Jako ne že by mě vy-vydírala jako za něco, ale prostě je jako na ty pe-peníze jako divá. A je fakt, že mi vy-vyhrožovala Ka-Kamilou, že jí bude všechno vy-vyprávět. A taky tím psem mi jako vy-vyhrožovala, to jo, ale ona by to nikdy ne-neudělala, jako toho A-Amora, že by mu něco udělala, jako. Ona má zvířata dost ráda. To spíš Ka-Kamila, ta A-Amora vždycky ne-nesnášela. Ale ta by to fakt ne-nevy-nevymyslela, že by to jako padlo na Re-Renatu. Tak jsem o tom pořád pře-přemýšlel. To byl někdo jiný, kdo taky A-Amora nemusel. No a tak mi došlo, že vy, jako vy, taky jste ho nijak ne-nemiloval, protože vám o-očurával ko-kostel. Sice jste ni-nikdy nic ne-neříkal, protože jste takový slu-slušňák, ale já vím, že jste to byl vy, jako." Norbert dokončil svoji vyčerpávající řeč rudý jako krocan.

Farář si zamyšleně promnul bradu a zeptal se: "Motiv je to sice poměrně slabý, že pes močí na kostelní zeď, ale připusťme, že nějaký motiv by tu byl. Ale jak chcete dokázat, že jsem to provedl právě já? A taky by mě zajímalo, jak jsem to podle vás udělal."

"No právě, hned mi to ne-nedošlo. Ale pak jsem si vzpo-vzpomněl, že jste mi ve středu do-dopoledne dal kastrol dršť-dršť-dršťkové polívky. A v ní musel být ten jed. Ještě jste ří-říkal, abych to ne-nejed já, že už je sta-stará, abych to dal pso-psovi. No, a ve středu po po té polívce vlastně po-pošel. Já vás napřed vů-vůbec ne-nepodezíral, protože vy vy se tvá-tváříte tak svatě. Ale teď vím jistě, byl jste to vy, jako!"

Otec Matěj opět dlouze mnul bradu a potom prohlásil: "To vypadá docela věrohodně. Klidně vám ale odpřisáhnu, že jsem to neudělal, i když pochybuji, že mi teď budete věřit. Rozhodně ale bych chtěl přijít věci na kloub. Musím si pár věcí promyslet a ověřit."

Odpoledne byl pohřeb pana Pokorného. Jeho žena připravila doma trochu občerstvení, ale hosté se brzy rozešli. Pošťačka, čerstvá vdova, sice znala všechny lidi v obci, ale o ní toho nikdo moc nevěděl. Její manžel byl už vůbec samotář. Přistěhovali se před lety, takže zde neměli žádné příbuzné. Navíc byli bezdětným párem, proto neměli cestu k ostatním usnadněnou ani přes spolužáky dětí.

Otec Matěj se zdržel jako poslední. Měl zde zvláštní pocit něčeho temného. Nevadilo mu, že ani jeden z manželů nechodil do kostela, takových bylo ve farnosti spousty, ale se všemi vycházel dobře. Zde však byl mezi ním a paní Pokornou nepřehlédnutelný stín. Když osaměli, její nervozita se silně prohloubila. "Myslím, že už bych docela ráda zůstala se svým smutkem, pane faráři. Děkuji vám za pohřeb."

"Ještě jednou upřímnou soustrast, ale zároveň vás chci ujistit, že váš manžel byl posílen před smrtí svatými svátostmi a je jistě již u našeho Pána."

"Jak jistě víte, nejsem zrovna věřící, ale děkuji."

"Můžu se zeptat, zda jste někdy byla věřící?"

"Byla, jako dítě a mladá asi byla, ale potom... potom prostě už ne."

"Po čem?"

"Prostě pak, tak nějak to samo přišlo."

"Ne, paní Pokorná. Ono to samo nepřišlo. Já jsem přesvědčen o tom, že tam byl zcela jasný zlom. Zlom, kvůli kterému jste už nedokázala v Boha věřit. Něco, co zde v obci nikdo o vás neví. Co kromě vás věděl jenom váš manžel."

"Jak to víte?" vykřikla vyděšeně.

"Nemohl jsem si nevšimnout, jak jste se snažila, abych se k umírajícímu nedostal. Měla jste strach, že mi před smrtí ve zpovědi řekne pravdu. A taky jste měla strach, že se ode mě někdo tu pravdu dozví. Proto také panu Kouřilovi pošel jeho vlčák Amor."

"Cože? To není pravda! Vy přece nesmíte nic ze zpovědi nikomu říct. To je zpovědní tajemství nebo tak něco. A jak by to mělo souviset s tím hnusným psem?"

"Ano, zpovědní tajemství je naprosto nepřekročitelné, ale přece jenom jste zpanikařila. A vlčák Amor to odnesl, chudák, omylem. Ten jed na krysy a potkany, který jste dala do dršťkové polívky, ten byl určen původně mně. Všiml jsem si ho v neděli, když jsem tu byl zaopatřovat vašeho manžela, že jste ho zrovna dávala do návnad. Jsou to červené granule a v té polívce se snadno daly přehlédnout. Shodou okolností si stejný jed pořídila nejen manželka pana Kouřila, ale i paní Renata, která otrávením vlčáka vyhrožovala. Ta druhá by zřejmě u vyhrůžek zůstala, jeho žena by to pravděpodobně byla schopná i udělat. Ale obě si jed kupovaly až odpoledne cestou z práce, a to už byl Amor po smrti. Jed jste dala do polívky v pondělí. Dobře jste věděla, že pondělky bývám na biskupství a jídlonosiče od pečovatelské služby stojí delší dobu u dveří fary. Vy jako pošťačka snadno projdete zahradou až ke dveřím, aniž by to upoutalo něčí pozornost. Takže možnost jste měla. Podezření jsem ale pojal teprve, když jsem si uvědomil, jak jste mě potkala v úterý večer a s údivem jste řekla: ´Pane faráři, vy jste tady?´ To totiž nebyl údiv nad tím, že jsem tam, kde jsem. Bylo to před mojí farou, to by nedávalo žádný smysl. Vy jste se divila tomu, že jsem tady ještě živý a zdravý. A jestli se chcete vyzpovídat před Bohem z motivu, je to jen a jen na vás."

"Jasně že jsem nechtěla, aby se někdo dověděl od mého manžela, jak to bylo před více než třiceti roky, i když už to je asi promlčené. Není pravda, že jsme nemohli mít děti. On je nemohl mít. Manžel. A dobře to věděl. Když jsem tedy otěhotněla, strašně zuřil. Nakonec mě donutil, abych rodila doma, na samotě. Bez pomoci. Když jsme zavolali doktora, byla už dceruška mrtvá. Nevím, jak to přesně udělal. Nikdy jsem to vědět nechtěla. Zkoušela jsem zapomenout. Nešlo to. Tak jsme se odstěhovali sem, abych už nikdy neviděla to místo, kde se to stalo. Jak se blížila manželova smrt, měl stále větší výčitky svědomí a bál se s tím umřít. Netušila jsem, že vás někdo zavolal. Když jste se tu najednou objevil, bylo mi jasné, že manžel promluví. Máte pravdu, zpanikařila jsem. Ale teď mi řekněte pravdu, pane faráři, opravdu byste to nikomu nikdy neřekl?"

"Myslíte co? To co jste mi teď vyprávěla?"

"Ne, to co vám řekl můj manžel ve zpovědi."

"Paní Pokorná, znovu vás ujišťuji, že zpovědní tajemství nelze překročit naprosto za žádných okolností. A navíc, když jsem zůstal sám s vaším manželem, tak sice ještě žil a pokývnutím dal souhlas s udělením svátosti nemocných, ale nebyl už schopen mluvit. V takovém případě kněz uděluje rozhřešení bez toho, aby dotyčný hříchy vyznal."

"To tedy znamená, že vše víte až teď ode mě?"

"Ano, přesně tak. Ale také to znamená, že pokud svých činů litujete a chcete rozhřešení, tak se nic z toho ode mě nikdo nikdy nemůže dozvědět. A to i přes to, že chudák pan Kouřil bude možná už napořád uvažovat o tom, zda jsem mu vlčáka neotrávil já."

"Jestli toho všeho lituju? Pro Boha svatýho, a jak? A jestli chci rozhřešení? Ježíšmarja, jasně že chci. Celej život toužím po tom mít už konečně uvnitř klid. A vy byste mi to fakt odpustil? I ty granule?"

"Což na mě tolik záleží, paní Pokorná? Když vám je to ochotný odpustit můj šéf tam nahoře, tak já těžko můžu být pozadu, nemyslíte? Tak k tomu všemu ještě teď přihodíme to braní jména Božího nadarmo, které se vám teď dvakrát povedlo, ať to máme kompletní a je to všechno už konečně jednou provždy za vámi. Uděluji vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."