6. Rituály a mejdany

Byl by náš vztah k Bohu-rodičům velice podivný, kdybychom se jednou k nim slavnostně a veřejně přihlásili a potom už netoužili s nimi dál tento vztah rozvíjet. Dokonce bychom se s nim ani nesetkávali, neprožívali s nimi své radostné chvíle, nesvěřovali jim své starosti a společně s nimi také neoslavovali (třeba Vánoce, kdy Bůh-dítě přišel na naši zemi, Velikonoce, kdy se Bůh-dítě naším nepochopením vrátil k Bohu-rodičům či den radosti a díků-vzdání za skutečnost, že je Bůh-v nás).

Všechna tato setkávání s Bohem-rodiči, to, že se jim se vším svěřujeme, děkujeme za Boha-dítě a také mlčky nasloucháme jejich radám, se zpravidla nazývá modlitba. Někdy také meditace či koncentrace, což má stejný slovní základ - návrat ke středu (medium, centrum). Je to totiž naše "vycentrování" se na Boha-rodiče, kteří nám dávají úplně vše a jsou centrem všeho. Pokud kolo nemá střed, na který by bylo možné ho vycentrovat, tak prostě neexistuje, stává se nesmyslným pokusem blázna.

Podobně nesmyslné se zdají i snahy těch, kteří vytváření rodinných vztahů s Bohem-rodiči nebo vytváření láskyplného a útulného domova s nimi, považují za svou povinnost. Je to jako kdysi šířená teorie "manželské povinnosti", kdy se zpravidla znásilnění ženy (nebo i obráceně) považovalo za Bohu-libý čin. Dnes nám z toho běhá mráz po zádech stejně jako při představě, že musíme tehdy a tehdy projevit svou lásku k Bohu viditelným činem. To jsou ještě dozvuky "náboženství".

Radost z toho, že máme tak skvělé rodiče, pak taky násobíme pravidelným společnými oslavami s ostatními. Zpravidla v neděli. Zažíváme tak, že nejsme sami, že máme fajn sourozence, kteří také milují naše rodiče a společně s nimi a s Bohem-dítětem jim děkujeme za vše.

No, není to úžasné?

Předchozí díl:

Příště o tom, že nic není pořád jen "růžové".