7. Když se nedaří
Bůh-rodiče nás milují, my máme rádi je a také všechny naše sourozence a život je krásný, radostný a úžasný. Jenže nemá cenu si něco nalhávat. Ono to tak vždycky úplně pravda není. Druzí kolem nás dělají spousty různých chyb, že naprosto nechápeme, jak je to vůbec možné a že jim to samotným není trapné. Bůh-rodiče se nám často jeví kdesi v nedohlednu. Dokonce nastanou chvíle, kdy si i my, ač velice neradi, přiznáme, že také nejsme dokonalí.
Je dobré správně rozlišovat. Není žádná tragédie na naší cestě občas zakopnout, chybou by bylo nevstat a nejít dál. A to i s vědomím, že to nebylo zakopnutí. Přece nebudeme vzdávat cestu kvůli pár odřeninám.
Jindy se nám možná poštěstí šlápnout do hovna a ostatní se nám nápadně či nenápadně vyhýbají. Nechtějí s námi mít nic společného. Ale i to je cenná zkušenost. Pečlivě si očistíme boty a vesele kráčíme dál.
Jak jsme už řekli, i my děláme chyby, i když to velice neradi přiznáváme. Ovšem dokud se sami sobě nedokážeme zasmát, tak ten problém máme uzavřený v sobě a on tam hnisá. A i když to nemusí být navenek vůbec znát, ničíme si zdraví nebo dokonce ohrožujeme svůj život.
Buďme především k sobě samotným pravdiví. Nebojme se otevřeně vše svěřit Bohu-rodičům. Vždyť oni nás bezmezně milují, ať jsme třeba po kolena v hnoji. Potom to vše před někým nahlas vyslovme. Je to proto, abychom to konečně sami od sebe slyšeli. Další člověk je u toho kvůli tomu, že zastupuje Boha-rodiče. On nás také ujistí, že vše je odpuštěno. Pak můžeme vstát. Umyti od žumpy a hnoje vykročit dál s plným vědomím, že Bůh-rodiče nás opravdu nikdy neopustí.
No, není to úžasné?
A také jedna povídka na toto téma:
Další díl:
Předchozí díl:
