5. Jsou důležitá razítka?

Potřebujeme si potvrzovat úředně, že Bůh je v nás? Sice se nabízí odpověď, že to není potřeba, protože Bůh-rodiče nás mají tak jako tak rádi. Ale oficiální křest je něco jako naše odpověď na jejich lásku. Jako bychom veřejně prohlašovali: Také vás milujeme. A to je nejen slušné, ale především my to potřebujeme vědomě vyslovit (vyjádřit).

V jednu dobu se někteří domnívali, že bez křtu to nejde. Z toho vzniklo pak křtění novorozeňat stůj co stůj. Ale pak vyvstávaly otázky: Co když to někdo nestihne, protože umře při porodu? Co když někdo umře během přípravy na křest? Co když navíc zemře mučednickou smrtí? A hledaly se odpovědi: to je velká zkrátka zodpovědnost rodičů, křest touhy, křest krve, polo-nebe pro nikoliv vlastní vinou nepokřtěné atd. Otazníky mohou být také kolem toho, zda křtít nemluvňata, nebo spíš až dospělé, zda polévat, nebo koupat, jak důsledná má být příprava čekatele nebo rodičů a další.

Všechny tyto spekulace jasně vyjadřují malou víru v absolutní nepodmíněnou lásku Boha-rodičů. Oni nepotřebují naše krkolomné konstrukce, aby nás mohli milovat. To my jim také chceme veřejně vyjádřit svou lásku. A pokud to z nějakého důvodu nestihneme zde na zemi, tak jim to rovnou řekneme tváří v tvář po smrti.

Pokud jsme byli pokřtěni jako nemluvňata, cítíme potřebu se přihlásit radostně k Bohu-rodičům také osobně a vědomě. Potvrdit jim i před ostatními, že si vážíme jejich něžné lásky a chceme neohroženě o tomto našem vztahu svědčit (biřmování). Pokud jsme křtěni v dospělosti, jsme zároveň i biřmováni (2 v 1).

Nebo možná mnohem šířeji - všichni v jednom. Já, Bůh-rodiče a společenství těch, kteří si uvědomují, že je Bůh-v nás, společně oslavujeme v Bohu-dítěti. Je to tak trochu zase tajemství, ale některým tajemstvím se skutečně vyhnout nelze.

No, není to úžasné?

Příště o tom, co drží rodinu pohromadě

Předchozí díl:

A je tady uzávěrka Náboženské literární soutěže