"Jen víru mít, doufat a jít. Jednou budem dál, já vím."

1.zastavení – Alibismus

Myjeme si ruce před jídlem a po použití toalety. Nebo také nad událostmi, které bychom mohli změnit. Hygiena, nebo zbabělý alibismus?


2. zastavení – Utrpení

Proč jsem nemocný? Proč trpí nevinní? Proč umírají děti? Zkus nejdříve lehčí otázky, tohle je příliš složitý level.


3. zastavení - První náraz

Tvoje první vážná srážka s realitou a s blbcem. Otřepej se a běž dál. To se dá zvládnout. Odvahu.


4. zastavení – Láskyplný pohled

Díky, mami. Vím, že bys mi ráda pomohla. Ale tohle musím dokončit sám. Jsem už dospělý. Každopádně díky za všechno.


5. zastavení – Pomoc z donucení

Já ne, dejte mi pokoj. Nekecej a dělej, buď rád, že nejsi na jeho místě. Děkuji ti, Šimone. Ale já nemůžu říct: rádo se stalo. Ale přece jen se stalo.


6. zastavení – Pravý soucit

Soucit bez skutků je jako chlívek bez dobytka. K ničemu není, jenom nepříjemně zapáchá. Skutečný soucit jedná.


7. zastavení – Opakovaná selhání

Zbabělé kompromisy. Zlo z lhostejnosti, lenosti a zvyku. Jako když se prase válí v blátě a už mu to ani nepřijde.


8. zastavení – Plácnutí do vody

Nic neřešící láteření a hospodské nadávání je jako pšouknutí ve společnosti. Ulevíš vnitřnímu pnutí a otrávíš vzduch všem kolem.

9. zastavení – Nejtěžší selhání

Strukturální chyby společnosti i církve, uzákoněná bezpráví ubližující bezbranným. Povstání z těchto pádů bude velmi složité.


10. zastavení - Intimita

Násilné obnažení zbavuje člověka důstojnosti na úroveň věci nebo zvířete. Komerční obnažování činí navíc zvířata i ze všech, kteří ho sledují.


11. zastavení – Ztráta svobody

Nemožnost pohybu. Omezování a násilí všeho druhu. Útočník je spokojený a oběť mlčí. Už nemá slov. Nemá sil. Ozveš se ty?


12. zastavení – Ať žije Král

Král je mrtev! Ať žije Král! Pravda a láska je poražena. Ať se světem dál šíří pravda, láska a radost.


13. zastavení - Odpouštění

Jedna z nejtěžších bolestí je smrt vlastního dítěte. Jak je těžké v podobných situacích "odpustit" Bohu. Odpuštění se nedá uspěchat.


14. zastavení – Nový začátek

Nic dobrého nemůže končit. Láska nevydrží v hrobě. Naděje neumírá poslední, naděje neumírá nikdy. Bůh žije v každém z nás.

Já, kurňa, chápu, že církev toho má u nás fakt dost na starosti. Na kostelech práce jak na kostele, historický fary ne vždy moc obyvatelný a faráři s těma platama chudý jak kostelní myši. A teď vysvětlovat ty restituce, bát se, jestli to někdo zdaní nebo aspoň plivne jedovatou slinu na církev, aby byl jako že dnešní. To je furt něco....

V neděli po mši nám povídá farář, že prý nám biskupové poslali dopis. Čekal jsem něco takového, jako: "Moc vás zdravíme, máme vás rádi, vzpomínáme, jak se máte vy, už jsme se dlouho neviděli, musíme se co nejdřív sejít, dát pivko a pokecat."

Přes všechny krize, hádky a poryvy nenálad pevně věřím, že tím nekončí manželství; dokonce je to nová šance k růstu jako blahodárný déšť (jen krupobití a záplavy, prosím Bože, ne moc často).
Každá odlišnost nás dvou je obohacení (některé přímo sexuálně atraktivní; ty méně vzrušující pak minimálně prostorem k procvičení pokory a trpělivosti).
I když...

Bože, jsem už příliš unavený, než abych se dohadoval s druhými, zda jsi, nebo ne. A taky už nejsem tak sebevědomý, abych se hádal s tebou. Jsem rád, když věci harmonicky plynou. Mám rád své jistoty, svůj domov, pravidelný denní režim, svou židli, hrnek a dokonce už i svou manželku.

Přišel neohlášen a poměrně nevhod. Neočekával jsem ho a měl jsem docela jiné plány. Ale domníval jsem se, že se nijak dlouho nezdrží. Proto jsem si s ním nehodlal příliš lámat hlavu. Jen jsem se začal pro jistotu u zkušenějších a moudřejších lidí přeptávat, jestli někdo neví, co je ten pán zač.